Eldiara: Vlčí trůn✓[OPRAVA DOČASNĚ POZASTAVENA]

12.Synové země

Pharsa se celou dobu snažila dívat na hory. Nikdy dřív hory neviděla-stejně jako většinu věcí v Eldiaře-a nedokázala si představit, jak může existovat něco tak obrovského. A teď podél těch vysokých, zubatých hor, jejichž vrcholky se ztrácely v mracích, šla. Navíc bylo jednodušší myslet na to, než na Magii.

Šla s Faramisem vzadu, on větrem skrýval jejich pach a Iris neustále kontrolovala myšlenky všech v okolí, aby je náhodou někdo nezastihl. Las něco růžové vlčici povídal, ale Pharsa ani neměla šanci zaznamenat, co vlastně říká, protože v její mysli byl hluk.

Samozřejmě jeho strůjcem byla Magie. Nejspíš nestačilo, že jí mluvila v hlavě, dokonce si i zpívala! Bylo to protivné a taky nepříjemné. Pharsa si pořád nezvykla, že v její hlavě se ozývají i jiné myšlenky, než jen ty její.

Lalalala! Zvolala Magie už nejmíň po desáté a Pharsa, která už na ni opravdu neměla nervy, zavrčela: ,,Zmlkni už!"

Faramis se na ni tázavě podíval, a ona si povzdechla. ,,Magie si uvnitř mé hlavy zpívá."

Byla to tak absurdní představa, že se skoro zasmála, zatímco Faramis nevěřícně vykulil oči a pak je přimhouřil, jakoby přemýšlel nad tím, jestli se nezbláznila.

Temnota se blíží! Bum bum! Vlci umírajííí! Bum bum, lalala! Zpívala si Magie. Pharsa se zhluboka nadechla, aby se uklidnila a snažila se upřít pozornost zase k okolí.
Magie neustále dorážela na její vědomí a když zrovna nezpívala, mluvila o konci světa, nebo se snažila rozbít pomyslné hradby v její hlavě.

Jsi hrozná, pomyslela si v duchu, jelikož věděla že jí Magie uslyší.

Méně jak tyyyyy! Prozpěvovala si, jako kdyby nikdy neměla lepší náladu a Pharsa zabručela. Čekala že na prastarou moc bude tedy důstojnější.

V tu chvíli Magie ztichla. Pharsa s úlevou vydechla, ale po chvíli Magie hrozivým hlasem pronesla: Důstojnost není vše.

Ta slova Pharsu zamrazila, ale než se nadála, Magie si zase začala prozpěvovat o temnotě a umírajících vlcích.

,,Nemůžeš mě omráčit?" Poprosila Pharsa Faramise, aby skryla svou úzkost. ,,Magie zpívá příšerné falešně."
Faramis se chtě nechtě pousmál a i ona se zašklebila. Dokud si dokážou z toho dělat srandu, všechno bude v pořádku.

✨✨✨

Arcalima se na něj tázavě dívala, ale bála se položit otázku jako první. Nikdy nebyla nijak zvlášť plachá-ani nemohla být, měla být přece Vládkyně-ale teď si najednou nedokázala poradit se slovy.

,,Co dělá vlčice jako ty, tady ve Zrádných horách?" Zeptal se Silen-opět ji zachránil, byť tentokrát před totálním ztrapněním-a naklonil hlavu na stranu.

Arcalima se ušklíbla. ,,Na to bych se mohla ptát já tebe."

Silen se zamyslel. ,,Asi mohla," usoudil a pak na ni vesele mrkl. ,,Jenže já nejsem vlčice."

Arcalima jen těžko zakryla pobavené uchechtnutí.

,,A jak se vlastně jmenuješ?" Zeptal se Silen, zatímco se rozhlížel po okolí, které neměla Arcalima čas ještě ani prozkoumat. Pak dodal: ,,Pojď za mnou."

,,Jsem Arcalima," odpověděla a na chvíli se zarazila. Ale co, vždyť ji zachránil. Kdyby jí chtěl ublížit, už by to udělal. Takže se vydala za ním a přitom se konečně rozhlédla. Kráčeli po hladké, široké plošině na vrcholu skály, jako kdyby někdo obrovský uřízl kus hory a nechal tu tohle. Vedle nich se k obloze pořád zvedaly hory. Arcalima se zachvěla, když do ní udeřil prudký poryv větru a zaštípal ji na kůži.