Eldiara: Vlčí trůn✓[OPRAVA DOČASNĚ POZASTAVENA]

8.V zajetí Magie

Pharsa se cítila divně.

Arcalima je ubytovala v paláci, ačkoliv jim radila, aby nevycházeli ven. Ne všichni nečtou plakáty, jako ona.

Faramis si zase usmyslel jí hlídat, takže přecházel po komnatě pro hosty sem a tam.

Pharsa se rozhlédla. Pokoje tohohle paláce se jí líbily-dřevo a rostliny se krásně doplňovaly s Pralesem venku. Byly tu tlusté deky na spaní, poličky s knihami a Arcalima jim připravila jídlo... Nevypadalo to tu špatně. Náhodou, moc útulně.

Jenže ona sama se útulně cítit nemohla. Ne, když cítila jak se v ní magie kroutí, se snahou dostat se na povrch, a ovládnout ji. Musela vynaložit veškeré úsilí, aby tu moc zkrotila. A bála se, že to nebude stačit.

Na jednu stranu toužila ji vypustit, toužila zjistit, co všechno dokáže, ale... Nechtěla riskovat, že by snad někomu ublížila.

,,Faramisi?" Zavolala a bílý vlk se k ní otočil. ,,Jestli mě ta magie zase ovládne, nedovol, abych udělala něco, čeho bych později litovala."

V jeho modrých očích zazářila nějaká emoce. Pharsa odhadla, že to byla starost. Bylo čím dál jednodušší ho číst.
,,Nedovolím" slíbil pevně. Hlas se mu nezachvěl.

✨✨✨

Zůstali u Arcalimy ještě dva dny, a kdykoliv měli čas, domlouvali se na plánech. Plížili se palácem v noci jako zloději, navštěvovali se tajně a Arcalima musela několikrát odvádět pozornost, aby mohli přeběhnout přes chodbu do dalšího pokoje. Pharsu to docela bavilo.

,,Jsi si jistá, že je z Lávové země?" Zeptal se Faramis fialové vlčice. Seděl u okna v pokoji pro hosty a na jeho bílé srsti se třpytily zlaté paprsky. Posledních pár dní se drželo překvapivě hezké počasí a Pharsu skoro mrzelo, že se nemůže podívat z paláce, aby vstřebala krásu Pralesa ve slunečních paprscích.

Arcalima přikývla. ,,Naprosto."

,,Nemohl si změnit srst?" Napadlo Pharsu. ,,Když se dá obarvit, tak proč by nešla prodloužit nebo zkrátit?"
Všichni se na ni váhavě podívali, jakoby si nebyli jistí, jak jí říct, že je hloupá a k ničemu. Věděla, že si to ve skutečnosti nemyslí, ale bylo jednodušší přesvědčit svůj mozek, než magii, která se zlostně zavzpírala v řetězech, jimiž ji držela na uzdě.

,,Nejde to," zamítl Las a dál se vrátili k plánování.

Pharsa se zvedla, když jí začalo tepat v hlavě a řekla: ,,Půjdu si něco... Zařídit."

Svět před očima se jí zatočil, sotva se postavila na nohy, ale dokázala dojít přímo do koupelny. Cítila Faramisův pohled v zádech celou, pronikavě dlouhou cestu pokojem.

Sotva se vetřela do koupelny, podlomily se jí nohy a upadla na studenou, kachličkovou zem. Bylo to uklidňující, protože měla pocit, jakoby hořela zevnitř.

Dokázala však ještě zamknout dveře, protože cítila, že brzo její magie přebere kontrolu.

Proč se jí vůbec vzpírá? Magie má poslouchat, ne naopak.

Uniklo jí bolestné zakňučení, když jí projel další záchvěv. Bylo tu takové horko-ne příjemné dusno a vlhko Pralesa, ale skutečná, ohnivá výheň. Horší než ten nejteplejší den v Poušti.

,,Pharso?" Zeptal se nějaký hlas a ji nepřekvapilo, že v něm poznala Faramise.

,,Za-nic-na-světě-mě-nepouštěj!!" Zavrčela a zakňučela, když sebou trhla v dalším záchvěvu bolesti. Rozum jí říkal, že kdyby se poddala, tak by ta bolest skončila, ale... Mohla by tak způsobit bolest někomu jinému.