Eldiara: Vlčí trůn✓[OPRAVA DOČASNĚ POZASTAVENA]

6.Rablest

Cesta to byla nudná, tichá, a docela jednotvárná. Teda, aspoň co se týkalo rozhovorů mezi nimi. Pharsa by nikdy o Pralese neřekla, že je nudný, tichý nebo jednotvárný.

Vzduch bylo jako vždy dusný a vlhký, plný sytých pachů hlíny, mechů a mokré kůry. Kolem kmenů a rostlin se ovíjela pára, která stoupala vzhůru mezi korunami a zlatě zářila ve slabých, slunečních paprscích.

Celý Prales žil ještě víc než obvykle, jakoby všichni ptáci a opice chtěli slunce náležitě přivítat. Pharsa zvědavě zvedla hlavu, když se někde z dálky ozvalo dutá, foukavá melodie, která zněla trochu jako houkání sovy, byť nepochybně tajemněji.

Když to Faramis uslyšel, řekl jí, aby zrychlila a celou dobu se rozhlížel kolem sebe, dokud zvláštní píseň neutichla.
Pak jí řekl, že v Pralese občas nejsou ty nejnebezpečnější věci jen jedovaté rostliny a divoké šelmy.

Šli už druhý den, a Pharsa poznala, že se blíží k městu. Zpěv ptáků a skřehotání opic se trochu utlumilo a nahradily ho nepochybně vlčí hlasy a čirý ruch-narozdíl od města v Poušti se však tenhle ruch nádherně doplňoval s Pralesem a vůbec netušil jeho přírodu.

Cesta byla širší a viditelnější, přestali se prodírat kapradinami a Pharsa se konečně mohla přestat dívat pod nohy, aby náhodou nešlápla na nějakého jedovatého hada. Byli tu i odbočky do jiných měst, které se hladce vinuly mezi stromy a začali potkávat jiné vlky.

Pharse přišlo, jako kdyby už strašně dlouho nebyla v civilizaci, byť to bylo jen pár dní a přišlo jí skoro nemístné, cestovat po cestě i s jinými vlky, než je Faramis. Musela si často připomínat, že ji tady nikdo nepozná.

Faramis naopak vypadal naprosto klidně, občas si s cizími vlky i popovídal.

Když už se setmělo-a Pharsa se nemohla dočkat nočního Pralesa-konečně spatřili město.

Teda, Pharsa si ho zprvu nevšimla. Zaznamenala jen mnohem silnější vlčí hlasy, které přerušovaly písně, štěbetání a křik a nos jí zaplnilo spoustu vlčích pachů. Všude kolem nich byli vlci, cesta byla tak široká, až se do Pralesa skoro nehodila. A ona pořád neviděla město.

Až do chvíle, než si uvědomila, že čekala něco podobného Nionloru-volný pruh země kolem celého města. Jenže Rablest jako kdyby se tu objevil zničehonic. Zničehonic se mezi stromy před nimi začaly zvedat hradby, který byly tak hustě pokryté mechem, liánami a květinami, že ani nešlo vidět, jakou barvu měl původně kámen pod nimi. Dokonale splýval s Pralesem kolem sebe, nijak ho nenarušoval a Pharsa dokonce spatřila hejno barevných, štěbetajících papoušků, kteří seděli usazení přímo na hradbách a očividně neměli z vlků žádný strach.
Dokonale sem zapadal.

,,Vítej v Rablestu," oznámil jí Faramis s úsměvem. Pharsa mu úsměv oplatila, a společně vyrazili k branám.
Stáli u něj dva hnědí, dobře živení vlci ve zvláštní zbroji, kterou Pharsa ještě nikdy neviděla-byla celá z propletených, silných lián a kůry. Tvářili se klidně a uvolněně, vlci se na ně usmívali a povídali si s nimi.

Pharse to připomnělo stráže v Sarogu. Ti také byli šťastní, že mohou žít zrovna tam. Ona své město milovala a milovala i Poušť, ale Prales... Prales a Rablest, to bylo něco úžasného. Teprve teď pochopila, jak málo toho teprve viděla.

Prošli bez problémů, do města putovalo spoustu vlků a nemělo smysl každého zastavovat. Strážní si sice párkrát odvedli někoho, kdo vypadal podezřele a podrobili ho výslechu, ale jinak nechávali vlky projít.

Pharsa si je všechny zvědavě prohlížela. Bylo snadné zjistit, kdo z nich jsou návštěvníci a kdo praví obyvatelé Pralesa. Návštěvníci totiž vypadali stejně užasle a ohromeně jako ona.