Eldiara: Vlčí trůn✓[OPRAVA DOČASNĚ POZASTAVENA]

27.Bitva

Ten den vypadal úplně obyčejně, jako každý jiný.
Venku lehce sněžilo, nikdo by nečekal, že dnešek změní historii, ať už ze souboje výjdou vítězně, nebo jako poražení.
Všichni se shromáždili v hlavním sále, a poslouchali Silenův proslov.
Pharsa musela uznat, že mu to docela jde. Na morálku vojáku, jeho slova zapůsobila docela zásadně.
Jak Silen řekl, někteří poletí loděmi, jiní pomocí těch křídel, které vyrobil. Další si uměli křídla přičarovat, a ti, na které nic nezbylo, vyrazili už včera, aby to stihli.
Pharsa měla podivný pocit, když sledovala, jak vlci nakládají výbušniny do lodí, nebo když viděla, jak si nasazují kovové drápy či zuby.
Všichni měli brnění, někteří i s bodci, a Pharsa musela uznat, že je na ně strašlivý pohled.
Faramis si všiml, jak je nervózní, a přitiskl se k ní. ,,Všechno dobře dopadne" slíbil.
Pharsu děsila ještě jedna věc. Pokud vyhrají, Faramis se stane králem, a ona v tom případě... Královnou.

Silen jí to musel říct, protože nemohl vědět, jestli z toho oba výjdou živý.
Arcalimu našel v knihovně, a překvapilo ho, že čte obyčejné příběhy, legendy.
,,Jednou tam budeme my" řekla, protože zaznamenala jeho přítomnost. ,,Zajímalo by mě, jak o nás budou vyprávět, nebo jestli nás třeba vynechají"
Silen se pobaveně usmál. ,,To by si nedovolili"
Arcalima se k němu otočila, a ačkoliv měl na tváři veselý výraz, v duchu panikařil. Každý pohled na ní způsobil, že se mu srdce úplně splašilo.
,,Chtěl jsem ti něco říct, pro případ že to nepřežijeme" začal a Arcalimě se zablesklo v očích. Nepřerušovala ho.
,,Miluji tě" řekl nakonec, a ulevilo se mu, že to ze sebe dostal.
Arcalima se k němu přitiskla. ,,Já tebe taky" usmála se, a on spokojeně zabručel. Cítil její pach, vnímal její tělesné teplo. A byli spolu.

Pharsa stála na přídi Liščího křídla v zářivě červeném brnění, které mělo navíc mechanická křídla, díky kterým se dostanou k tunelu a kdyby bylo nejhůř, aby mohla utéct-Faramis na tom trval, ačkoliv jí se vůbec nelíbilo, že by ho tam měla nechat.
Vedle ní a Faramise se postavili její přátelé-Arcalima, Silen, Las a Iris. Měli podobné brnění, jako ona.
Loď se lehce vznesla, za ní jí následovali další, a mezi nimi prolétali vlci s opravdovými, nebo mechanickými křídly.
Nemohla tomu uvěřit.
Odjakživa si myslela, že bude jen Pharsa, dcera Vládce, která bude vždycky pro všechny kolo u vozu. Když jí zabili rodinu, myslela si, že se jenom pomstí, a ona se stane Vládkyní Sarogu.
Nikdy si nemyslela, že se takhle výrazně zaplete do války, že bude mít Magii, a že bude znát rovnou dva prince. A už vůbec si nemyslela, že se možná stane královnou.
Pobaveně se usmála. Tolik se toho změnilo.

Když se jim na dohled objevil Blackstar, Pharsa úžasem vykulila oči.
Už z dálky bylo to město nádherné.
Vysoké, neprorazitelné hradby obklopovali celé město, které sice vypadalo poznamenané válkou, ale i tak bylo úchvatné.
Všechny domy byli zlatobílé, cesty vydlažděné, všude panoval klid a mír. Uprostřed se pyšně tyčilo mnoho věžiček ohromného, zlatobíleho paláce.
Pocítila, že Faramise a Silena ten pohled rozesmutněl, a chápala je. Kdyby ona sama uviděla Sarog, taky by neskákala radostí.
Vznášeli se v mracích, aby je nikdo nespatřil, dřív než bude čas.
Silen zavyl, což bylo znamení, a lodě začali klesat.
Měli dvě nové, Fialový blesk a Křídlo pomsty.
Nad těmi jmény se musela Pharsa usmát.
Armáda na zemi se rozběhla k městu, a Pharsa viděla, jaký nastal chaos.
Dokázala si představit co vidí-šest létajících lodí, mezi kterými poletují vlci.
Lodě začali pálit na hradby, ale to už Pharsu nezajímalo.
,,Skáčeme!" Vykřikl Silen, a vrhl se z lodě. Arcalima, Las a Iris ho následovali.
Pharsa se zhluboka nadechla, a spolu s Faramisem vyskočili z lodě.
Křídla začala sbírat energii z okolí, a Pharse bylo divné, že je moc nemůže ovládat. Když měla své opravdové, bylo to lepší.
Kolem se ozývali výbuchy, párkrát proletěli oblakem kouře.
Silen říkal, že tajná chodba do paláce, se nachází v jedné z hradeb, a museli mu věřit.
Pharsa doufala, že si jich nikdo nevšimne.
Neohrabaně přistáli na zemi, a vypnuli křídla.
Přitiskli se k hradbě, aby si jich nikdo nevšiml, a Silen je vedl podél ní.
Pak se zastavil, a Pharsa se zamračila. Na téhle stěně nebylo nic zajímavého... Pak si všimla, že jedna cihla je uvolněná, a když na ní Silen zatlačil čumákem, něco zacvakalo.
O chvíli později se ozval podivný zvuk, a kus stěny se odsunul, takže se jim pohled naskytl na temnou chodbu.
Oranžový vlk se na ně vítězně podíval, a Pharsa se zhluboka nadechla.
,,Fajn, jdeme" řekla, a společně vstoupili dovnitř. Vchod se za nimi zavřel, a oni se ocitli v temnotě.

Lokin se v podobě mráčku snesl na hradbu, a jakmile se proměnil, omráčil dva vojáky. Nechtěl je zabíjet, ale instinkty Stínobijce si žádaly něco jiného.
Ašas a Ardno, vlci se kterými se za tu chvíli zkamarádil, seskočili hned za ním, pomocí křídel, které Silen vynalezl.
Ardno zavrčel, a vzápětí byl třikrát větší, než předtím. Měl zvláštní schopnost, umět se zvětšit. Mávl obrovskou tlapou, a smetl z hradby tři vojáky naráz.
Ašas mohl nechat všechno vybuchnout, a vzápětí se brnění všech vojáků v dosahu, proměnilo v prášek.
Lokin se zašklebil, a nechal do sebe proudit magii Stínobijce. Jeho tělo se zamlžilo, a než se vojáci nadáli, kroužil kolem nich, chňapal, sem tam někoho shodil. A oni mu nemohli stačit.
Konečně dělal něco důležitého! V Lomrestu trčel od smrti své rodiny, nikdy mu nedávali za úkol, něco vážného.
Posádky lodí házeli na hradby výbušniny, ale nic se nestalo. Lokin si ale všiml malé praskliny, a zajásal.
Pak se vrhl na dalšího nepřítele.
Vzduch byl plný kouře, krve a pachu smrti. Zemí to otřásalo, vojáci útočili na hradby hlava nehlava.

Silen si nechal zapálit srst, aby viděli na cestu. Pharsa nevěděla, jak dlouho jdou tou chodbou, ale bylo jí to víceméně jedno.
Nad sebou slyšela dunění, a snažila se to nevnímat.

Lokin zavrčel, když na něj nepřítel poslal vlnu, a on málem sklouzl dolů.
Tak tak se držel na hradbě, když v tom ho někdo popadl za zátylek, a vytáhl nahorů.
,,Dávej bacha, bažante" okřikla ho vlčice, co patřila k nim. Měla krásnou, zlatou srst, která se leskla, a třpytila na všechny strany.
Vzápětí se rozzářila, čímž oslepila všechny v okolí.
Lokin toho využil, a s přimhouřenýma očima skočil na jednoho z vojáků.
Vlčice toho nechala, a chladně se usmála.
Lokin se zašklebil. ,,Jak se jmenuješ?"
,,Mirila" řekla vlčice, a vrhla se po jeho boku na jednoho vojáka.

Minuty plynuly, a oni stále kráčeli vlhkou, temnou chodbou.
Mohli jít nyní dva vedle sebe, a ona šla s Faramisem uprostřed. Las s Iris uzavírali skupinu, zatímco Silen s Arcalimou šli vepředu.
,,Jen budu překážet" zamumlala Pharsa. ,,Proč tu vlastně jsem, vždyť nic nedělám"
Faramis jí chlácholivě olízl ucho. ,,Protože královna by měla být u osvobození, jejího království. A protože už nikdy nedovolím, aby nás něco rozdělilo"

Mirila využívala sílu světla, ke svým účelům.
Vystřelila jednomu vojákovi do očí paprsek slunce, a on je musel honem zavřít.
Zakousla se mu do krku, a shodila z hradby.
Měli za úkol, zbavit se všech vojáků na hradbách, a až pak postupovat do města. Silen nebyl hloupý, ale tohle byla šílenost. Proto měla tušení, že má hlavní plán, a to co dělají, má působit jen jako odvedení pozornosti.
Jí to ale nevadilo, jelikož bitva byla bitva.

Chodba se svažovala a zase klesala.
,,Měli bychom zrychlit" řekl Silen, a oni se rozběhli.

Lokin shodil dalšího vojáka, a proměnil se ve stínového vlka.
Běhal kolem hloučku pěti vojáků, chňapal po nich, a shazoval je postupně dolů.
Mirila vedle něj, zase nechala rozsvítit svou srst, a jelikož on už na to byl připravený, shodil dolů hned tři vojáky.
,,Je to až moc jednoduché" poznamenala Mirila, a Lokin jí musel dát za pravdu. ,,Taky se mi to nezdá"

Konečně Silen řekl: ,,Jsme tady"
Nechal uhasnout svou srst, a oni se ocitli v kompletní tmě.
Pharsa se přitiskla k Faramisovi, a uklidnil jí, jeho vyrovnaný dech.
Vzápětí něco zacvakalo, a tma se rozestoupila, jak se otevíral vchod.
Rychle vystřelili ven, a pohled, který se Pharse naskytnul, nikdy nezapomněla.
Ocitli se v trůnním sále, ukázalo se, že vylezli ven jedním z obrazů. Byla to podlouhlá místnost s velkým oknem, a mnoha závěsy.
Uprostřed byl rudý koberec, který vedl až k trůnu.
Trůn byl celý ze zlata, až na bílé polštáře, díky kterým se pohodlně sedělo.
Všude byli mrtvý vojáci, dokonce i generál Levap, i když ho Pharsa samozřejmě nepoznala.
A na trůně seděla Akissej, s hlavou hrdě pozvednutou, a svým druhem a synem po boku.
,,Jak jsem řekla, Airil" řekla Akissej chladně. ,,Nic mi nezabrání, v cestě za trůnem"

Už se pomalu blížíme ke konci XD