Eldiara: Vlčí trůn✓[OPRAVA DOČASNĚ POZASTAVENA]

11.Zrádné hory

Cesta z Pralesa jim trvala čtyři dny, a Arcalima se celou dobu cítila jako pátá noha u vlka.

Už jen za ty myšlenky se chtěla praštit, ale nemohla si pomoct. Cítila se jako strašný sobec-na tuhle výpravu se vydala dobrovolně! A přesto... Nějaká její část byla zvyklá na to, že si jí vlci všude všímají, že jí věnují pozornost-aspoň většinou. I ona byla občas v paláci ignorovaná, obzvláště, když s něčím třeba nesouhlasila a proto ji ještě víc bolelo, když tady to bylo očividně stejné.

Iris která měla srst šedou, aby nebyla nápadná a Las který jí měl čistě černou, bez bílých znaků, šli vepředu a o něčem si povídali, ona sama s červenou srstí šla uprostřed a Pharsa s Faramisem šli vzadu.

Podle toho jak se chovali, Arcalima poznala že si konečně řekli, co k sobě cítí, ačkoliv nevěděla jak to stihli.

Cítila se hrozně, že na ně žárlí-ne osobně, ale spíš na vztah, který spolu měli-ale jak by nemohla, když si s ní nikdo nepovídal? Samozřejmě, vždycky se k ní někdo později připojil, ale to se stávalo jen na chvíli.

Uvažovala, jestli se nemá vrátit do města.
Je dcera Vládce, nemá se potulovat po světě, ale starat se o svoje poddané. Avšak tuhle cestu si sama vybrala, ačkoliv netušila, že bude probíhat takhle.

Čtvrtý den cesty se večer rozhodla. Celou dobu ji všichni ignorovali, sotva s ní prohodili pár slov, a ona se cítila smutně. A možná trochu naštvaně. Nežárlila na jejich lásku, to samozřejmě, ale tušila že už tu pro ní není místo. Vůbec se k nim neměla přidávat. Byla to jejich výprava. Zachovala se tak hloupě!

Zatímco spali v jednom z Lasových domečků a Prales kolem nich jako vždy hučel životem, napsala na papírek:

Nehledejte mě.

A.

Možná si ani nevšimnou že chybí. Asi by to tak bylo lepší.

Uvažovala jak se dostane z domu na stromě, bez Faramisovi pomoci. Tenhle naštěstí nebyl tak vysoko, jelikož se blížili ke konci Pralesa a stromy tu byly nižší.

Arcalima už byla za hranicemi Pralesa, když navštěvovala Pharsu a pár jiných urozených rodin. Přece jen, byla prvorozená dcera Vládce, musela znát všechny potenciální nepřátelé, nebo spojence.

Seskočila ze stromu, doufala že tak tiše jak jen to šlo a sykla, když jí do nohou vystřelila tupá bolest. Hustý podrost však zjemnil její pád, takže brzo se dokázala pohnout a vyrazila pryč. Nemohla... Nechtěla se vrátit do Rablestu. Aspoň ne hned. Odešla ze svého města proto, aby něco zažila. Aby si zkusila, jaké to je žít, aniž by se musela starat o cokoliv jiného. Aby mohla zjistit, jestli by byla schopná přežít i v takových situacích.

Takže nyní přemýšlela, kam by měla jít. Napadly ji Zrádné hory-tam bude dobrodružství dost.

Trochu přidala do kroku a přitom si dávala pozor pod nohy, aby náhodou nešlápla třeba na nějakého hada. Podrost už tu naštěstí nebyl tak hustší a rostliny menší-dokonce i mezi listy pronikalo více světla. Byla na samém kraji Pralesa.

Po své pravice spatřila temné obrysy zřícených budov a hradeb, které splývaly s okolní krajinou. Jednalo se o zříceninu města Jaris, které padlo při útoku nějakých neznámých vlků. Místo toho, aby bylo znovu obsazeno, opustila se. Její otec už plánoval, že ty zříceniny zbourá a vystaví tam nové město.