Eldiara: Vlčí trůn✓[OPRAVA DOČASNĚ POZASTAVENA]

16.Základna

Arcalima byla unavená, ale to poslední, co chtěla, bylo jít spát. Bála se, že tohle všechno je jen sen, že se probudí v Pralese, v jednom z Lasových domečků s pocitem, že ji všichni ignorují. Že se nikdy nepoznala s princem a neletěla létající lodí. Odmítala si tuto možnost připustit.

Proto se postavila na nohy a vyrazila na palubu. Pořád se jí dělalo špatně, kdykoliv sebou loď škubla, ale už se naučila to aspoň trochu vytlačit do pozadí.

Nehodlala přijít až k zábradlí, proto se zhruba uprostřed zastavila a zhluboka se nadechla studeného, večerního vzduchu. Slunce, které zalilo oblohu krvavě rudými a ohnivě oranžovými paprsky se zdálo v horách jasnější, než kdekoliv jinde. Byli mu tak blízko.

Pohled jí padl na Pharsu a Faramise, sedící nehybně vedle sebe u zábradlí, taky pozorující tu hromadu barev, kterou slunce nastříkalo po obloze. Kdykoliv sebou loď nahoru škubla, Pharsa se opřela o Faramise, aby nespadla-pravděpodobně si to ani neuvědomovala. Arcalima se při tom pohledu tiše uchechtla.

,,Je to nezvyklý pohled, vidět takhle Faramise projevovat city," ozval se nějaký hlas a Arcalima se s leknutím otočila na Silena. ,,Aby bylo jasno, vždycky se choval jako kus šutru."

Jak to, že se vždycky objeví tak tiše? Pomyslela si trpce. Málem vyletěla z kůže.

,,Pharsa ho změnila," podotkla Arcalima, aby na něj jen tupě nezírala-jeho zlatooranžová srst zářila tak jasně, jako kdyby se svou krásou chtěla rovnat zapadajícímu slunci. Arcalima upřímně nevěděla, kdo z nich by tu soutěž vyhrál.

Silen neodpověděl, jako kdyby přesně věděl, na co myslí, ale ani neodešel a pozoroval západ slunce spolu s ní.

✨✨✨

Další den je Silen zavolal na palubu s tím, že se blíží k základně-ať už to teda bylo cokoliv. Silen kolem toho dokázal udělat pěkné haló.

Las skoro celý včerejší den strávil zkoumáním lodi, neustále se na něco vyptával a občas i pomohl. Před chvílí ho Pharsa přistihla nadšeně mluvit se Silenem o nějakých vylepšeních, které by mohly Liščí křídlo obohatit.

Iris naopak šla radši spát, jelikož ji myšlenky posádky zahltily. Vždycky si musela na ně nejdřív zvyknout, pak je dokázala nevnímat. Proto se teď tvářila mrzutě a nepříjemně.

Pharse se teda moc dobře nespalo. Loď sebou pořád házela nahoru dolů a nebýt toho, že byla strašně vyčerpaná, nikdy by neusnula.

Takže ačkoliv moc sil nenabrala, dokázala se vzchopit dost na to, aby se vzrušením přemítala nad tím, jak vypadá ta základna.

Mraky před nimi se rozpustily-Silen se jim svěřil, že je několik jeho vlků vytváří uměle, aby zakryly základnu-a Pharsu do očí okamžitě praštil oslnivý záblesk světla.

Naokamžik zavřela oči a pak je zase rychle otevřela, aby mohla vidět to, nad čím ostatní udiveně zavzdychali.

První co spatřili, byla spousta skleněných budov v hoře, propojených mezi sebou, které různě se vynořovali ze skály a zase zanořovali. To od nich se odráželo světlo a roztřpytilo je jako sníh a led na slunci-ne, že by to Pharsa někdy viděla. Průhledné budovy a skleněné kopule jako kdyby vyrostly přímo z hory a byly jeho součástí stejně neodmyslitelně jako kameny a skály. Dohromady vytvářely rozsáhlý areál obepínající vrchol hory, jež se před nimi tyčila.

Pharse padl pohled na zvláštní, hladkou kamennou plošinu trčící ze skály. Přímo za ní byla do hory vyhlouben velký půlkruh tvořící rozhodně přírodně nevypadající jeskyni.