Eldiara: Vlčí trůn✓[OPRAVA DOČASNĚ POZASTAVENA]

2.Začátek cesty

O pár hodin později konečně bouře ustala.

Pharsa vyšla ven, a přejela krajinu znepokojeným pohledem.
Písečné bouře neměla ráda, vše okolo se změnilo a nemohla si být jistá, jestli se nachází tam kde má.

Naštěstí tu stále byla Oáza, jejíž voda teď byla plná písku, a někde za palmami se rozkládal Sarog-Pharsa se tam usilovně snažila nedívat, a docela se jí to dařilo.

Byla hluboká noc, dokonce i Oáza po bouři utichla a jedinými zvuky v nočním tichu bylo chrápání vlků ozývající se ze stanů. Pharsa odhadla, že ten největší patří vlkovi, kterého hledala a tak se vydala po přelévajícím se písku přímo k němu.

,,Gossene?" Zašeptala, aby ji slyšel jen vlk uvnitř.

Chvíli se nic nedělo, ale pak velitel soukromé stráže vyšel ven, a pohlédl na ni ospalým pohledem.

Pharsa se na něho vyčkávavě podívala, a Gossen pochopil. Kývl a vrátil se do stanu. Když zase vyšel, v tlamě nesl dvě brašny plné jídla, a jiných věcí potřebných pro přežití.

Pharsa přemýšlela, jak asi přežije, když neumí lovit. Učila se to, ale nikdy tomu nepřikládala zvláštní pozornost-byla urozená, do konce svého života nikdy neměla muset lovit.

Gossen jí připoutal brašny kolem břicha a pak se na ni vyčítavě podíval.

Pharsa si povzdechla a zašeptala: ,,Musím jít." 
Musela. Bylo to to jediné, co ji drželo na nohou, co jí zabránilo, aby se nezhroutila a nestala se z ní jen neschopná troska plná žalu.

Velitel stráží si odfrkl, ale neodporoval.
Pharsa mu dala poslední instrukce a pak opustila tábor. Chrápání vlků se brzy utlumilo až nakonec utichlo úplně a vystřídalo ho nekonečné ticho a zima.

Nyní byla za svou dlouhou srst vděčná-v noci byla poušť docela chladná.

Kráčela po písku, šplhala po dunách, jež se po bouři samozřejmě zase změnily a snažila se vypadat elegantně, jak se na někoho, kdo žije v poušti, sluší. Ale samozřejmě by to nebyla ona, aby při nejbližší příležitosti zakopla.

Tlapka jí z pádu bolestivě pálila, jelikož spadla na úlomek nějaké kosti a ona podrážděně zavrčela.

,,Skvěle, Pharso," zabrblala, když sledovala jak jedna kapka její krve skápla na kost nějakého zvířete, které kdysi mohl být fenek.

Byla to jen malá ranka, a tak pokračovala dál, ačkoliv držela tlapu chvíli ve vzduchu, dokud se rána neuzavřela, aby se jí do ní nedostala zrníčka písku.

Noc plynula tiše, nikde se neozval jediný zvuk a cesta sama o sobě byla dost nudná. Všude to samé-písek. Ten štval Pharsu nejvíce. Lehký větřík jí ho neustále házel do obličeje, jakoby se mu nelíbilo co dělá.

,,Chci jen pomstít rodinu!" Zavrčela, když dostala pískem do nosu.

Ale jinak ji naplňovalo radostné vzrušení-poprvé se podívá někam za hranice Pouště.

Vzpomínku na rodinu zatlačila úplně dozadu, a soustředila se na to nejdůležitější-najít vraha.

Arcalima to schytá, pomyslela si trpce a už si představovala výraz její rodiny, až je obviní.

Pharsa nebyla skoro v ničem dobrá, ale žila v jedné z nejurozenějších rodin, pohybovala se v politických kruzích. Bylo tedy jasné, že musí Pableovy odhalit někde na veřejnosti, jinak by se jí mohli jednoduše zbavit a nikdo by se nic nedozvěděl. Nebylo to zaručené bezpečí, klidně ji mohli zabít i před davem, ale bylo to lepší než jasná smrt.