Potomek temnoty (ff Avengers)

Kapitola 2: Jednorožci v Jemenu

„Slečno Carter, mluvím na vás!!"
Málem dostanu infarkt, když mi tohle Fields zařve za zády. Vypadá to, že už mě oslovuje tak potřetí, ale já ho nevnímala, přemýšlela jsem přeci nad důležitějšími věcmi než je fyzika!
Vedle sebe vidím zklamaný pohled Kate, a trochu se zastydím, ale co. Kousek opodál se na mě zubí Anne.

„Řekni mi něco o tomhle zařízení," podá mi profesor podivnou krabičku, a já samozřejmě nevím, co to je, protože nedávám pozor.
Pozorněji si prohlédnu tu podivnou věc, všimnu si, že zezdola není žádný kryt, takže jde vidět do útrob této potvůrky. Uvidím tam spoustu malých cimprlíků, ale vůbec netuším k čemu slouží. Pak si všimnu malých věciček, co vypadají jako cívky. No jasně, je to elektromotor. Ale dnes mám náladu Fieldse mírně potrollit.

„Myslím, že to funguje na elektřinu!" pronesu vítězoslavně, v duchu se pochválím, čekám na reakci našeho milého profesora a sladce se usměju. Nejspíš má co dělat, aby mě nevzal, a nevyhodil z okna. Dobře já, ale příště radši budu opatrnější...
K mému štěstí ale zazvoní, takže než se mě pokusí zabít, uteču ze třídy.
Hmm to mi něco připomíná... No nic, tohle je můj narozeninový den, tak si ho pořádně užiju.

***

O přestávce se konečně stihnu nasvačit. Dojdu si koupit toastík z našeho školního bufetu. Mňam.
Vidím hladové pohledy ostatních, jak na mě, teda spíš na můj toast, civí. Ale všichni už ví, že nemá cenu se mě ptát, jestli si můžou kousnout, protože když mám hlad, o své jídlo se nikdy nedělím...

***

Zvonek.

Dnes už ho uslyším jen jednou, a to až bude ukončovat tuhle hodinu: zeměpis.
Snad nejnudnější hodina, která může existovat, no možná až na dějepis. Sice se orientuju na mapě a celkově, ale to nic nemění na tom, že je to nudné.

Rozhlédnu se po třídě. Někdy si říkám proč mě mí rodiče, moji pěstouni, poslali zrovna na dívčí internát, a ještě k tomu do Londýna.
Londýn je ale stejně super město, takže to mi nevadí, jen je trochu dál od mého domova, tedy České republiky. To špatné je, že mi tu trochu chybí nějací kluci, byla by tu větší legrace.

Pozoruji naši zeměpisářku, jak se plíživým krokem belhá ke katedře, při pohledu na ni se musím mírně zasmát.
Malá, trochu tlustší dáma středního věku, s vlasy spojenými do culíku pouhým skřipcem.
Zastaví se před svým stolem a jako vždycky se na nás vražedně podívá, čeká, až se uklidníme. Potom řekne, že se můžeme posadit a sama si také sedne.

Zpátky k těm klukům. Co jsem tady na Dívčí Internátní Škole v Londýně, jsem zatím nepotkala nikoho obstojného (myslím kluka). A možná je to divné, ale za celých devatenáct let, co jsem na světě, jsem se ještě do nikoho nezamilovala.
Teda až na jednoho idiota, s kterým jsem i chvíli chodila, ale teď je díkybohu asi tak 1000 kilometrů daleko.

Na chvilku se zaposlouchám do uspávajícího hlasu profesorky Haggins. Dobrý, neříká nic zvlášť důležitého.
Mluví o hubení jednorožců v Jemenu. Počkat co?! Aha. Nosorožců.

Položím svou pravou paži na lavici a na ní si pohodlně uvelebím hlavu. Protože je zeměpis nudný, snažím se aspoň nad něčím přemýšlet. Ideální kluk... Vysoký, s modrýma očima, se svalnatou postavou...

Z mého přemýšlení mě vytrhne obrovská rána. Pokud se domnívám správně, pochází odněkud ze sklepa. Rozhlédnu se po třídě po ostatních, abych zaznamenala jejich reakci, ale nikde nikdo.

Zpanikařím a netuším, co mám dělat. Můj mozek usoudí, že nejvhodnější možnost je vyběhnout ze třídy a to také udělám.
Venku nikdo. Jak nečekané.
Rozhlédnu se a vypadá to tu, jako by to bylo nejmíň dvacet let opuštěné. Všude prach, zrezivélé radiátory, špinavá okna, skrz která nemohu vidět ven.

Zajdu do jedné třídy, která je také prázdná. Můj pohled ihned padne na tabuli, kde velkými tiskacími písmeny stojí T a S vedle toho také S, R, P, B a další náhodná písmenka a celé to ohraničuje veliký ovál.

Když poté pozorněji projdu celou školu, zjistím, že T a S se nachází úplně všude, ale nemám ani tušení, co by to mohlo znamenat. Jako první mě napadne trávicí soustava. Ach ta biologie... Možná by to mohl být Taco stánek!
Co mám pořád s tím jídlem?!

Zní to skoro jako Tori a Sky, ale to je blbost...nebo ne?

Slíbím si, že si to pak někdy musím vyhledat. Zajdu si s Anne do nějaké kavárny, kde bude wi-fi. Na tomhle debilním internátě samozřejmě žádnou nemáme. A ani mobily tady nesmíme používat. Já ho ale stejně mám. Zatím si toho nikdo nevšimnul. Teda doufám.

Najednou uslyším všude kolem mě a zároveň uvnitř mé hlavy nějaké hlasy.
Zpočátku nedokážu rozpoznat, co mi říkají, slyším jen něco jako „damamuu" nebo možná „domaaamuu," ne, „dormammu," to je ono!
Dormammu... Něco mi to říká, ale ne a ne si vzpomenout odkud jsem to slyšela.
Jo! Taková ta značka matrací!

Ne...to není ono. Ale jak se teda jmenují....?

Ty hlasy naberou na intenzitě, slyším jekot, který mi rve uši, musím se chytit za hlavu... Jekot se přemění na zvuk zvonku.

Spolu se zvonkem se vracím do reality, ale upřímně se mi docela ulevilo, že to byl pouze sen. Byl podivný.

„Tak co, jak ses vyspala, Tori?" zeptá se mě Anne a při tom svůj sešit v salátovém vydání s odporem hodí do tašky.

„Do růžova. To víš, o zemáku se spí nejlíp," odpovím se smíchem. Uklidím si věci z lavice, hodím batoh na záda a vyjdu ze třídy, připravená na svoji oslavu narozenin.
Už se nemůžu dočkat.

Moc děkujeme za všechny votes a komentáře, ty nás obzvláště potěší.
Co si zatím myslíte o postavách?
Jinak kapitola má 925 slov.