Potomek temnoty (ff Avengers)

Kapitola 20: Týden vaty - 2. část

Pátek - Všech bláznů svátek (nebojte, Tori ani Sky nemají svátek)

Sky's POV

Mnoho lidí by si mohlo myslet, že když čtu ráda fantasy, tak budu ze svých schopností nadšená. To nejsem. Nebo možná jsem. Sama nevím. Nejde ani tolik o schopnosti jako takové, jako spíš o jejich důsledky. Ten jediný moment, kdy jsem se ocitla ve školním sklepě ve chvíli výbuchu, mi převrátil život vzhůru nohama.

Na jednu stranu teď žiji s úžasnými Avengers, trávím celé dny se svými kamarádkami, superhrdinové mě učí jako ve škole, jen na úrovni, která je víc super, a čas od času mohu pomáhat lidem a chránit je před nebezpečím.
Na druhou stranu je všechno jinak, než jsem si kdy představovala. Jistě, kdo by si nepřál své hrdiny jen vidět z dálky, natož s nimi bydlet v jedné budově, ale to nikdy nebylo mým hlavním životním cílem.

Rodiče ode mě vždy očekávali, že jen co dokončím střední školu v Anglii, s nejlepšími známkami samozřejmě, půjdu na vysokou, možná i do jiné země, a potom si najdu seriózní vědecké zaměstnání. No, zatím to prostě moc nevychází. Doufám, že je nezklamu.

Teď se ale nemůžu rozptylovat myšlenkami na rodinné plány. Naopak, musím se soustředit na ovládnutí té mé mlhy. Mou pozornost však získá zpět tenisový míček ve chvíli, kdy se setká s mým čelem.

„Sky! Soustřeď se!" upozorní mě velmi brzy Scarlet Witch a pošle na mě svým rudým kouzlem další potvoru.

Nechám vás hádat, co to je. Je to kulaté, malé, má to odporně zeleno-špinavou barvu a umí to udělat úžasné modřiny. Ano, je to tenisák! Jak už jsem vlastně poznamenala, když mě trefil do hlavy. A teď do natažené ruky. Jak už jste asi uhodli, tělocvik mi nikdy moc nešel, a to mi zůstalo do teď, i když mám na pomoc trochu kondenzované vodní páry.

Ach jo. Teď už to musím zvládnout! Když se ke mně řítí další míček, nakrčím čelo a prudce pohnu levou rukou, jako bych ve vzduchu mávala imaginárnímu kamarádovi. Nebo letícímu míčku, který mě nejspíš opět trefí. A taky že ano! Protože při útoku mimozemšťanů na tajnou základnu jsem byla v pohodě, ale teď mě praští Avenger tenisákem. Jupí.

„Tohle nepůjde, prostě to nezvládnu," postěžuji si Wandě Maximoff, moc milé a sympatické čarodějce, která se stále pokouší naučit mě používat má kouzla.
„To se naučíš, neboj," pokusí se mi zvednout náladu svým slabým sokovijským přízvukem, „Pietro a já jsme taky museli své schopnosti trénovat."

Ano, Pietro, její bratr, superrychlý drzý Avenger, pěkně otravný, ale jsou i horší. Vždycky se objeví, proběhne pokojem a poznamená něco velice inteligentního, třeba „Koukni, rozšlápl jsem housenku" nebo „Bruce píše fanfikci na Tortony a Stori". I když pořád nevím, co to druhé vlastně znamená, nehodlám se po tom píďit. Abych nedopadla jako ta housenka, co zašlápl, že. Housenky, to mi připomíná, že dneska večer zase budu pátrat. Už nějakou dobu se mi tu něco nezdá a mám takové tušení, že... Mou další úvahu přeruší další zelená chlupatá věc -ne housenka - přistávající opět na mém čele, přímo tam, kde mě zasáhla minule. Mám podezření, že to tentokrát Wanda udělala schválně, abych ji alespoň trochu vnímala.

„Dobře, tohle nejde. Zkusíme něco jiného," prohlásí Scarlet Witch po dalších deseti minutách marných pokusů a vytáhne z kapsy tmavomodrý šátek. „Tím si zavázej oči."
„No to určitě. Vypadám snad jako Luke Skywalker?!" postěuji si při vzpomínce na jednu scénu ze Star Wars.
„No každopádně se tak jmenuješ," odvětí Wanda s náznakem sarkasmu. Ha, teď si myslí, že jsem jí na tu poznámku přímo nahrála, ale je tady něco, co neví... „Já se tak vlastně ani nejmenuju," pousměji se vítězně a vezmu si nabízený šátek.