Potomek temnoty (ff Avengers)

Kapitola 21: Nedorozumění

Tori's POV

Výskokem na žebřiny se vyhnu další elektřinou poháněné dýce. Ne, že by v ní byly baterky a ona by sama létala. Posílá je na mě Thor. Trénujeme teď pružnost a hbitost, což u mě teda není nějak zvlášť nutné, ale Thor trval na tom, že se to musíme naučit všechny. A tak jsem tady skončila v hloupém tlustém obleku, který má dýkám zabránit. Na tom zase trval Tony, protože přeci "nemůže riskovat, abych se zranila" a další takové kecy. Navíc kvůli nesmyslné tloušťce tohohle obleku je v něm samozřejmě strašné horko. Jen co s tímhle skončíme, tak ho ze sebe s radostí shodím.

Dnes se máme ještě učit něco nového, ale Thor mi zatím nechce prozradit, co přesně. Každopádně na to se moc těším. Už bychom s tím mohli začít, ne?
Pevněji uchopím žebřiny a pohlédnu za sebe na množství dýk zapíchnutých ve zdi. Vždyť už tady musíme trčet nejméně hodinu!!
Vzápětí však zjistím, že jsem se neměla otáčet. Letící dýka si najde cíl v mém lýtku. Leknutím a bolestí zaječím a pustím se žebřin a poté s dutým nárazem dopadnu na bok. I přes pomoc mých rukou pád pěkně bolel, jenže to teď bohužel není můj největší problém.
Já toho Thora snad zabiju!!
„To si snad ze mě děláš legraci?!" zaječím na celou tělocvičnu. Ani nevím, kde se to ve mně bere, možná to bude tou bolestí.
Bůh hromu se na moment zarazí, ale než se dostane ke slovu, předběhnu ho.
„To na mě vážně musíš střílet, když vidíš, že se chvíli nekoukám na tebe a ty tvoje dýky?! No jasně, protože trénink je to nejdůležitější, co??" Řvu na něj z plných plic, až mě trochu začnou bolet hlasivky.
S obtížemi se natáhnu ke svému lýtku a opatrně dýku vytáhnu. Nevím, jestli se to má dělat nebo ne, ale nebudu chodit po základně s dýkou v noze. Zahodím ji co nejdál ode mě a kulhavě se rozejdu k východu z tělocvičny.
„Jdu se převléct, hned jsem zpátky," prohlásím potichu nejotrávenějším hlasem, který dovedu.

Než Thor stihne cokoliv namítnout, zabouchnu dveře a po jedné noze se chystám dostat k mému pokoji.
Jak tam na chodbě tak hopkám, začne se mi vracet zdravý rozum. Nebo zdravý aspoň do takové míry, jako dřív. A spolu s rozumem přijde také lítost. Neměla jsem na něj řvát, on za to přeci skoro nemůže. Chudák, teď se musí cítit špatně, ale na druhou stranu mě naštval. Jen tak si tam stojí a hází na mě svoje blbé dýky a pak ani nic neřekne. Cesta do pokoje uběhne kupodivu rychle a já ze sebe konečně strhám ten příšerný oblek, který mi ale nakonec trochu pomohl. Moje rána je místo pěti centimetrů hluboká, pouze dva centimetry hluboká. Skvělé! Jak já miluju mé sarkastické myšlenky!

Normálně bych se musela nějak vybít, abych vykompenzovala bolest, ale když nad tím tak přemýšlím, to řvaní mě docela vybilo. Hodím na sebe sportovní oblečení, převážu si ránu kusem látky který první najdu a dohopkám zpět do tělocvičny. K mému -milému, ale zároveň nemilému- překvapení, v tělocvičně nestojí jen Thor, ale také Bruce a Tony.
Založím si ruce a pronikavě je prohlédnu. „Takže co se mnou teď jako chcete udělat?? Já jsem v pořádku, nepotřebuju vaši pomoc. Můžete jít a já si s dovolením dokončím svůj trénink tady s dýkohazečem." Otočím se a chystám se přesunout do druhé části tělocvičny, abychom dokončili trénink, když vtom ucítím jak mě něčí ruce chytnou za ramena a to mě zastaví.

„Tady Viking nám oznámil, že došlo k úrazu a máme tě prohlédnout."

„Jo, za ten úraz můžeš taky trochu ty, Tony. Ta tvoje úžasná sumo kombinéza mi moc nepomohla," zaútočím na něj slovně.
„A teď, když nás vy dva omluvíte, máme tady ještě s Thorem něco na práci." A rukama jim pokynu ke dveřím.
„Jsme tady abychom tě ošetřili, Tori," začne mile profesor Hulk. „Pojď s námi, bude to jen chvilka a pak si budeš moct trénovat jak chceš."