Potomek temnoty (ff Avengers)

Kapitola 4: Housenka nebo terorista?

Pomalu otevírám oči. Kde to jsem? Co se stalo? Do prdele! Já jsem umřela?! Pomoc! Co budu dělat??
Pak se mi naštěstí vše vybaví.
Jak Lilia ječela a před něčím se snažila utéct, a potom ten výbuch. A sakra! Je v pořádku?!

Zvednu se z kabelů na které jsem spadla, opráším ze sebe všechen prach z výbuchu a vydám se ji hledat.
Všude kolem mě se nachází kusy omítky, které se kvůli otřesu odlomily. Všimnu si také prasklin všude po stěnách. Měly bychom odtud co nejdřív vypadnout, než to na nás spadne. Pomyslím si
Najednou ji uvidím. Oddechnu si, když zjistím, že nemá žádná vážná zranění, jen jeden malý škrábanec na čele.

„Lilio?" začnu potichu, abych ji moc nevyděsila.

Nic.

„Lilio?!" zařvu, protože se o ni začínám trochu bát.

„Co se stalo?" vydá ze sebe vyděšeně. Ale zvládá to pořád lépe než ze začátku já. Nebo aspoň to tak vypadá, možná to jen hraje, a ve skutečnosti se bojí víc než já. Jo, to bude určitě ono!

„A co tu vůbec děláš?" dodá. Jo, to je dobrá otázka Lil, zdálo se mi, že se chováš divně, a tak jsem tě pronásledovala.

„Noo...vypadalas, že ti není dobře, tak jsem šla za tebou, aby sis neublížila," vyhrknu první věc, co mě napadne. Možná to nebylo úplně chytré. Ona přeci ví, že se nemáme rády. No nic, snad jí to nebude připadat podezřelé.
„Ale proč jsi vůbec šla do sklepa?" tohle je vlastně docela divné, co tady chtěla dělat?

„To je právě to...chtěla jsem se jít převlíct, protože jsem si nechtěla ušpinit šaty od toho dortu, na který jsem se tak těšila." Nikdy bych nečekala, že něco takového řeknu, ale to je můj člověk, na ten zatracenej dort jsem měla chuť už od začátku. „Jenže pak jsem si všimla takové divné slizovité hmoty na stěně. Měla černou barvu a byly v ní vidět jakési třpytky. A říkala jsem si, že bych to mohla něčím utřít. Udělala jsem to, a chtěla jsem se jít převléct, ale najednou jsem spatřila další. A nakonec vedly až do sklepa." Aha, já si říkala proč se furt zastavuje. „A tady jsem narazila na obří hnusnou housenku, proto jsem tak zaječela a najednou to tu vybuchlo. Pak si pamatuji jen jak jsi na mě volala. Jo a ten sliz jsem všechen umyla."

„Všechen očividně ne," ozve se mi za zády. Sky? Co ta tady dělá?
„Támhle na schodech jsem se kvůli tomu tvýmu slizu málem zabila."
Urputně se snažím potlačit smích, protože jsem na ni pořád naštvaná za to, co mi udělala. Nakonec se mi to díkybohu podaří.

„Honem holky, musíme jít zkontrolovat ostatní," zavelí Lilia. Nakonec není zas tak špatná. Je docela milá.
Vyběhnem za ní nahoru směr společenská místnost.
Doufala jsem, že bude v dobrém stavu, ale zůstanu stát jako přimražená, když ji uvidím.
Asi tak třetina stropu leží po menších kusech na zemi.
Všude prach.
Nikde nikdo.
Kam se všichni poděli?

V oblaku prachu najednou začínám rozeznávat obrysy několika osob. O můj bože, to je Anne! A Kate! A Mary. A všichni ostatní ze třídy.
Hned vyběhnu Anne vstříc a silně ji obejmu.
„Jsem tak ráda, že vám nic není!"

Když se prach usadí, a konečně se tu dá normálně dýchat, všimnu si, že dort zůstal celý!
Mňam!
Moji radost mi ale okamžitě pokazí zvuky, které se linou odněkud zezdola. Neee já chci svůj dort, zafňukám si v duchu.

Jsou to dunivé zvuky. Jako kdyby padaly nějaké velké pytle mouky nebo něco takového.
Každopádně se mi to ani trochu nezamlouvá.

Ty zvuky se čím dál víc přibližují. Popadnu první věc, co mám po ruce, abych se mohla aspoň něčím bránit. Heh deštník. To není zas tak špatný. Aspoň něco.

„Všem studentům i profesorům: každý ať okamžitě opustí budovu. Zdá se, že byl spáchán teroristický útok. Opakuji každý ať opustí prostory školy. Byl spáchán teroristický útok."
uslyšíme ředitelův hlas z rozhlasu.

„Teroristi?! To určitě. Možná tak teroristi převlečení za housenky!" postěžuje si Lilia ironicky. Wow ona ví co je ironie. Ale teď vážně...je docela v pohodě.

„Nebo housenky převlečené za teroristy," dodá zamyšleně Sky. Wtf co to zase plácá. Podívám se na ni SIS-SNAD-PŘI-TOM-PÁDU-VYRAZILA-MOZEK-Z-HLAVY?! pohledem.
A vtom si všimnu, že má obarvenou dolní polovinu vlasů na stříbrno. Docela jí to sluší, ale nesmím dát najevo, že se mi to líbí, tak to jen okomentuju sarkastickou poznámkou: „Ty sis obarvila vlasy, jo? Tvoje máma tě za to ugriluje zaživa." a odfrknu si.

„Já ale nemám obarvený vla-" podívá se na svůj dlouhý culík „sakra já mám obarvený vlasy!"
Překvapeně se na mě zadívá a pak vyjekne.
„A odkdy ty máš půlku vlasů fialovou?!"
Nevěřícně se na sebe kouknu a zjistím, že tu Sky není jediná s barevnými vlasy.

Pohlédnu na Liliu a zjistím, že na její tváři se zračí zděšení.
Ona má zase půlku vlasů černou! Jak je tohle možný?!

„Holky, odkdy máme všechny tři obarvené konce vlasů?! Nemá to co dělat s tím výbuchem?" V ten moment mi dojde, že se tady vykecáváme o vlasech během evakuace, a všechny spolužačky jsou dávno pryč.

Najednou uslyšíme rachot, který zní jako přistávání nějakého letadla na střeše školy.

Já, Lilia i Sky se ihned schováme za nejbližší hromadu sutin, která je v rohu místnosti. Všimnu si také prasklých balónků. Mých balónků.
Mimochodem, pořád u sebe mám svůj krásný fialovo černý deštník.

V tu chvíli vletí dírou ve střeše do budovy podivný červenozlatý robot.

No to jsou teda narozky.

Málem jsme dneska zapomněly vydat další kapitolu. Nejspíš to bude tou Anglií😅 Hrozně to tam uteklo. Ale každopádně děkujem za přečtení a za případný vote nebo komentář bychom byly moc vděčné.
T&S❤️