Dcera noci ✔

4. Kapitola

Přiběhla jsem doprostřed místnosti.
,,Sakra." sykla jsem si pro sebe, ale bylo pozdě. Začala jsem pobíhat po bytě a hledat nějaké stopy, ale jediné známky boje byly vždy kuchyni, kde byla i krev.
Podle toho jak byla krev zaschlá bych řekla, že ho napadli před pár hodinami, což znamená že mají náskok.
Viděla jsem poškozený stůl, který na sobě měl díru po seknutí, takže to nebyl tichý únos. Krvavá stopa poté vedla ke dveřím.
,,Tak kam tě odvedli, Arthure..." řekla jsem si potichu a vyrazila sledovat stopu ze dveří.
Napřed byla jasná a jednotlivé rozmazaniny krve byly docela blízko u sebe, ale potom se na ulici začala ztrácet a blednout, což mi moje pátrání nijak neulehčilo, právě naopak.
Tiše jsem zaklela, když jsem narazila na poslední stopu a další už nebyla v dohledu. Nějakou dobu jsem ještě hledala, ale dopadlo to přesně tak, jak jsem tušila.
Obyčejně bych se zeptala kolemjdoucích jestli něco neviděli, ale vzhledem k několika hodinové mezeře to nebylo možné.
Myslela jsem, že jsem ztracená. Nevěděla jsem co mám dělat, a tak jsem si jen beznadějně sedla na schody vchodu u jednoho z domů a schovala jsem obličej do dlaní. Nebrečela jsem, protože jak jsem vždycky s oblibou říkávala,

,,Pláčem přiznáváme, že jsme situaci nezvládli a vzdáváme se."

Musí tu přece být někde nějaká cesta, něco co mi pomůže... Odmítala jsem fakt, že už není jak dál sledovat stopu a najít Arthura.
Pořádně jsem si promnula obličej a unaveně se opřela o dveře, které byly hned za mnou. Jen tak jsem poraženecky koukala na druhou stranu ulice, když v tom jsem si vzpomněla na to, co říkala Evie.

,,Nezapomínejte na věže, slečno Evelyn. Vidí všechno a všechno co vidí.. " rozhodila ruce ,,vidím i já s Jacobem."

Ovšem, Věže! Proč mě to nenapadlo dřív?
Energicky jsem vyskočila na nohy a začala se rozhlížet po celé ulici po lidech v zelených oblecích. A brzy jsem je našla.

S nově nalezenou nadějí jsem se rozeběhla k muži středního věku s tmavými vlasy a vousy. Na slušnosti nebyl čas, takže jsem na něj hned spustila. ,,Neviděli jste tu náhodou kočár s templáři který tu před pár hodinami projížděl? Měli s sebou zraněného assassína. "
,,Ovšem že, madam." promnul si vousy mezi prsty  ,,Zastavovali tady kvůli nějakým potížím s kočárem, slyšel jsem je kecat že jedou do Devil's Acre."
,,Díky." hlesla jsem na něj, nasedla do prvního kočáru který jsem viděla a rozehnala koně směrem ke známé chudinské čtvrti prošpikované zločinem, poblíž Westminsteru.

Arthur byl unešen přibližně během proslovu, což znamená, že ho měli na svědomí nejspíše templáři. V Londýně byli poměrně známí a na jejich shromáždění se dostavil nespočet lidí, takže ulice byly prázdné a oni měli dokonalou příležitost potichu odvést zraněného assassína. Jejich pověst by tedy neutrpěla a navíc by dostali soupeře. Šikovné.
Bylo jasné že jejich hlavní cíl byl ho zabít, ale kdyby to chtěli udělat hned, zabili by ho v bytě. Očividně z něj chtěli dostat ještě nějaké informace, jenže to by  neudělali, kdyby ho nechtěli... mučit.

,,Dělej! Rychleji!" křikla jsem netrpělivě a dál práskala koně otěžemi, takže jsem se tryskem řítila ulicí. Od koňských podkov létaly jiskry a kočár jel tak rychle, že bych se normálně bála, jestli to ta kola vůbec snesou. Momentálně jsem nad tím jen povědomě mávla rukou a nechala to být, protože tu byly horší věci za které bych se měla strachovat.

Za chvíli už jsem byla v Devil's Acre. Nejnebezpečnější části Londýna.

Zastavila jsem kočár a nechala ty chudáky odpočinout. Věděla jsem kde v téhle části měli templáři své útočiště a nebyl pochyb, že ho zavedli tam. Potichu jsem se plížila po střechách a hlavně se snažila na sebe neupoutat pozornost, ale v některých chvílích jsem moc tichá nebyla, protože jsem byla rozrušená faktem, právě teď možná někde mučí Arthura. Až se mi dostanou do rukou, umučím já je.