Dcera noci ✔

1. Kapitola

Když se ráno Evelyn probudila s lehkou nervozitou, ale i štěstím a radostí, chtělo se jí smát. Z pocitu, že si připadala jako dítě před Vánocemi? Nebo jako když čekáte na výsledek nějakého testu, který víte že jste měli správně? Kdo ví, snad jen ona sama.
Energicky vyskočila z postele a s úsměvem myslela na všechno, co jí dnes čeká. Dlouhá cesta, nové město. Možná noví lidé? Uvidíme. Rychle si učesala a zapletla vlasy, oblékla se do svého asasínského hávu a něco rychle posnídala. Sbalila dopis který napsala včera a s výčitkami svědomí napsala ještě krátký vzkaz rodičům, aby se o ní nebáli a že vyrazila brzo kvůli dlouhé cestě.
Vyšla z domu a zhluboka se nadechla čerstvého ranního vzduchu, který ji zastudil na úsměvu. Čas vyrazit.

***

Unavená, rozcuchaná z rychlé jízdy a s bolavějícími nohami - avšak šťastná - dorazila Evelyn k večeru do Londýna. Pro holku z vesnice to bylo uspěchané a učmouzené město, ale věděla že když Londýn chce, umí ukázat takové krásy, jakým by se někomu ani nezdálo. Ano, možná tu často pršelo - ona však déšť milovala a přišel jí uklidňující, a co víc - alespoň občas se vzduch pročistil od kouře, který vydávaly vysoké cihlové komíny z nejrůznějších továren.

Moc dobře ale věděla že za chvíli bude noc, proto se raději přestala rozhlížet a pobídla koně do cvalu, aby našla co nejrychleji někoho - kohokoliv - komu by mohla svého vraného koně prodat. Zavzpomínala na okamžik, kdy ho ukradla cizímu templáři a dočasně si ho ponechala, aby ho mohla později prodat kvůli financím.
Hledala, projížděla ulicemi a nechávala udivené pohledy lidí za sebou. Není pochyb o tom, že si spousta z nich říkala co to je za vidlačku? Ale ona si z nich nic nedělala. Přeci jen, nezáleželo jí na tom, co si o ní myslí kolemjdoucí. Důležité bylo, jestli splní svoji misi úspěšně a bratrstvo si jí zapamatuje jako spolehlivou a odhodlanou splnit cíl svého úkolu.
A najednou ho uviděla. Středně velký přístřešek, pod kterým zrovna nějaký starý muž spravoval kolo u vozu. Okolo něj se válely buď součástky kočárů nebo polorozpadlé kočáry, takže jí napadlo, že by mohl mít možná zájem i o koně. A měla pravdu - když přijela o něco blíže, zahlédla přivázané koně vzadu na dvorečku a u nich pověšené seno v síťce. Zdálo se to být čím dál nadějnější. A nebo je tu taky druhá cesta, a to tu koně nechat a sebrat kupci peníze. Nebo si jen vzít peníze.

***

Sesedla jsem z koně a dokráčela až k němu ,,Zdravím, pane." promluvila jsem na něj, a on zvedl hlavu. ,,Vidím že tu chováte koně?" zadívala jsem se na pár koní a dělala, že je vidím prvně.
,,Co chcete?" zamručel na mě, když se vrátil zpátky k opravě kola. Fajn, tohle nebude jednoduché.
,,Prodat vám koně, který by pro vás jistě byl přínosem. Příliš za něj nechci." řekla jsem a pozorovala jeho reakci. Jenže ta se... nedostavila. Párkrát jsem na něj ještě promluvila, ale bylo to jako mluvit do dubu. Začínala mi docházet trpělivost. Na mě nikdo kašlat nebude. Vytáhla jsem jeden ze svých nožíků a během mrknutí oka jsem ho hodila starci přímo vedle hlavy, takže se s břinknutím zapíchnul do udupané zeminy. Vyděšeně na mě zvedl hlavu a já mu s úsměvem řekla: ,,Domluvíme se?"
Potom už obchodoval víc než ochotně. Koně jsem prodala docela výhodně a když jsem od opravaře kočárů odcházela, zahlédla jsem někoho ve večerním šeru na mě koukat. Normálně bych to asi nepoznala, protože na sobě měl tmavé oblečení, ale nedal si pozor a nechal jednu nohu vyčnívat ze tmy. Nebo chtěl abych o něm věděla.
Vydala jsem se podél ulice osvětlené lampami. Slunce už zacházelo, ale místo toho abych se soustředila na západ slunce, mnohem více moji pozornost upoutal záhadný cizinec, který za mnou šel. Viděla jsem jeho odraz ve skle výlohy. O to víc mě potom překvapilo, když jsem zjistila že na sobě šaty assassína.
Šla jsem dál ulicí, kterou poměrně dobře osvětlovaly pouliční lampy. Kam ale světlo nedosáhlo, byly pouliční uličky, které vedly do jednotlivých slumů. Chudinských čtvrtí, kde lidé chodili ve špinavých, potrhaných hadrech a jedli všechno, co bylo poživatelné. Věděla jsem, že to je moje možnost.

Šla jsem dál a dělala jakože nic. Nenápadně jsem se procházela, prohlížela si okolní domy a sem-tam pozdravila kolemjdoucí. Snažila jsem se to zahrát tak věrohodně, aby si myslel že o něm buď nevím, nebo ho neřeším a když už jsem to hrála dost dlouho, najednou jsem prudce zabočila do levé temné uličky a přimáčkla jsem se k levé zdi. Když záhadný assassín odbočil za mnou, během vteřiny jsem ho prudce přirazila ke zdi a dýku, kterou jsem si mezitím nachystala, mu přiložila ke krku.
 ,,Co po mě chceš?" zasyčela jsem na něj jedovatě. V očích jsem měla plamínky rozhořčení.
Problém byl v tom, že tu nebylo příliš světla a já jsem nevěděla jak se tvářil. Bylo to jako mluvit s ním přes stěnu. Nemohla jsem vyčíst jeho emoce, což mě zprvu trochu zarazilo a znejistilo, protože to byla při rozhovorech jedna z mých hlavních zbraní. Na sekundu jsem se cítila... Zranitelná. A nejistá.
Naštěstí jsem si brzo uvědomila že to jsem já, která mu drží dýku u krku a sebrala jsem se.
,,Poslal tě za mnou někdo z bratrstva? Nějaký mistr? George Westhouse? Mluv!" vyštěkla jsem na něj znovu a přitlačila mu dýku víc ke krku, když stále neodpovídal. Až po chvilce konečně promluvil.
,,Nebudu, pokud mě tady mezitím podřízneš."
Měl hlubší hlas ve kterém jsem vyslyšela náznak posměšku. Odstoupila jsem, dýku jsem však z ruky nedávala.
 ,,Kdybych chtěla, zabiju tě mrknutím oka." odvětila jsem jedovatě a nespouštěla z něj oči, přestože jsem ho prakticky neviděla.
,,To stejné bych mohl říct i já a ty to víš." Věděla jsem že má pravdu. Nebyl naštvaný, ani smutný, ani vyděšený. Mluvil neutrálně, a to mě donutilo se uklidnit. Vypadal, že to není žádná hrozba. Uvolnila jsem se, zbraň schovala a pod rouškou noční tmy jsem mu polohlasem řekla: ,,Proč jsi mě teda sledoval?"
,,Koncil si nemyslí že jsi dost připravená, i když ti to otevřeně neřekne. Poslali tě sem jenom proto, že neměli nikoho jiného a já jsem tu od toho, abych na tebe dohlížel."
Tím mě zaskočil. Celou dobu na mě hráli hru, když mi tvrdili že mi věří? Já blbá jsem se pak dmula pýchou, určitě jsem jim byla pro smích.
 ,,Takže mi poslali chůvu? Nádhera." odfrkla jsem si ironicky a protočila očima, což on nemohl vidět. ,,Co mám teď dělat aby mi věřili? Lézt jim snad do zadku a s předstíraným nadšením kosit nepřátele jednoho po druhém?"
,,Řekl bych, že nejspíš ano. Ale nedoporučuju ti to."
,,Proč by ne?" zajímala jsem se.
,,Za prvé, nemusím dělat prakticky nic protože vím že se o sebe postaráš a já si tak můžu užívat, mezitím co si myslí že pracuju. Za druhé, budou vědět že jsem ti to řekl a to by nejspíš moc nadšení nebyli."
Pokud věděl že nebudou rádi když mi to poví, proč mi to řekl? Buď je to lhář, nebo neskutečný flegmatik.
,,Fajn. A teď mě omluv má chůvo, mám jiné plány než tu tlachat s tebou v uličce, kde tě může každou chvíli něco sežrat." řekla jsem mu, otočila se a prostě odešla. I když jsem si nemohla pomoct a cítila jsem na zádech jeho pohled, neohlédla jsem se, i když instinkt na mě v duchu řval z plných plic, ať se ohlédnu. Nevím proč jsem se vlastně neohlédla, i když mi bylo vrcholně nepříjemné jak na mě civí; snad proto, že kdybych to opravdu udělala, má malá vnitřní lež že nemám zájem o další diskuzi s ním by přišla vniveč a já se cítila zrazená sama sebou.