Dcera noci ✔

2. Kapitola

Vzbudila jsem se. Můj mozek byl na chvíli úplně dezorientovaný, - protože jak často přespávám v kočáře? Nikdy. - ale pak jsem se srovnala a si dala do pořádku rozcuchané vlasy. Znáte ten pocit, když se ráno vzbudíte, máte zakalené oči a na pár sekund jen tak sedíte, s výrazem jako kdyby vás právě něco přejelo? Přesně takhle jsem teď v opuštěném kočáře pod mostem seděla já. S ospalkami v očích, obklopená hrobovým, avšak neuvěřitelně křehkým tichem.

Vyšla jsem z kočáru a běžela ukrást kočár jinému chudákovi. No co? Jednodušší než mít vlastní a pořád ho vláčet sebou nebo si muset pamatovat, kde jste ho zrovna nechali. Prostě přijdete, pohrozíte a najednou máte dopravní prostředek.

***

O půl hodiny později jsem už spokojeně seděla na lavičce a pochroupávala jablko po tom, co jsem do sebe hodila ještě hrušku. Vím že to nebylo nic moc, ale ovoce mi nevadilo a já to dál neřešila. Líně jsem sledovala holuby, kteří se z vlastních sil snažili sezobat poslední drobečky pečiva, které jim házely děti bohatých, jejichž rodiče se mezitím vykecávali s nějakými svými známými nebo jinými mocnými a bohatými, jak už to tady bylo zvykem. Jsi bohatý a vlivný? Předstírej dobrou náladu při společných konverzacích s jinými bohatými a vlivnými a cestu máš rázem vydlážděnou přetvářkou a lží. V parlamentu si pak všichni budete hrát na to jak se máte rádi a když se objeví nějaký vážnější problém a někdo z vás odsune přetvářku stranou, hned ho vykucháte. Jak jednoduché. A lidské.
Najednou relativní ticho a klid prořízl prudký křik a já se škubnutím okamžitě ohlédla ke zdroji.
,,Chyťte toho zloděje!" řval a horlivě gestikuloval jeden prodavač směrem k dítěti, které bralo nohy na ramena a v rukách si neslo jakýsi sladký rohlík.
Můj první úkol byl jasný. Zahodila jsem jablko a vystřelila z lavičky jak nejrychleji to jen bylo možné, ale ten prcek byl zatraceně rychlý. A nepomáhal mi ani dav, který prostě nebyl schopný ustoupit a já do něj tak každou chvíli narážela. Občas se ozvalo překvapené "ehm?", někdy ukňourané "promiňte", ale mnohem častěji prostě někdo naštvaně zabručel. Jenže najednou jsem vrazila do někoho, kdo nevydal ani jednu reakci.

Muž v červeném se nasupeně otočil, pohlédl na mě totálně pohrdavým výrazem a pak řekl svým hrubým, nepříjemným hlasem: ,,Dávej si bacha kam lezeš, ty děcko jedno." 
Bylo mi jasné, že toho malého parchanta s rohlíkem už nedoženu, takže jsem se jen postavila a varovně vysunula svou skrytou čepel s výrazem "bacha na jazyk". Lidi okolo nás se rozestoupili.
,,Kočička si chce hrát, jo?" zasmál se další hned za mnou se svými dvěma parťáky. 
Pohár trpělivosti přetekl.
Než se první stačil vyhnout, otočkou jsem mu podřízla hrdlo a vrátila se k trojici. Všichni si vytáhli své kukri a okamžitě se rozeběhli ke mě. 

První po mě senul, ale já mu podklouzla a sekla jsem ho do nohy, což ho donutilo s řevem ustoupit. Výkopem do rozkroku jsem ochromila jednoho, mezitím co druhý se napřáhl a já mu uhnula. Mezitím po mě sekl předchozí.
No, místo "sekl" by bylo přesnější "sekal", protože sotva jsem stihla vykrýt jeden útok, zaútočil dalším. Byl neskutečně agresivní a já se popravdě bála, jestli po mě nezaútočí ten úplně poslední - a taky že jo. Protože jsem to očekávala udělala jsem kotoul vzad, takže se mi podařilo získat nějaký odstup. Než si uvědomili kam jsem zmizela, jeden měl mezi očima vrhací nožík a druhý měl mezitím čepel v krku.
Vytáhla jsem svojí dýku z nepřítelova krku a ohlédla se, jestli se náhodou neblíží další. Spatřila jsem pouze vyděšený dav.

Hups...

Rychle jsem ji otřela o jednoho z gangsterů a rozeběhla se pryč. Za chvíli už nikdo nevěděl kde jsem.

O nějaký ten čas později, pořád ještě trochu vzrušená z boje, jsem si to kráčela náměstím. Slunce až neobvykle svítilo a všichni byli šťastní - alespoň se mi to tak zdálo. Nebo jsem chtěla aby to tak bylo a proto jsem si to představovala? To je jedno. Ať už to či ono, byla jsem spokojená i já. 
Vylezla jsem na střechu jednoho z domů na náměstí a jen tak se dívala na život, který byl všude okolo. Děti ve špinavých hadrech které si hrály, prodavači různého koření, koně zapřáhlí v kočárech a čekající na jízdu....
Koně kteří se splašili a se zaržáním se postavili na zadní.

To mě nemůžete prostě nechat v klidu? Řekla jsem si v mysli jedovatě a rychle vyběhla k místu výbuchu.
Uprostřed malého nádvoříčka - která byla koneckonců pro Londýn typická - se váleli mrtví mizerové jako popadané figurky na šachovnici. S tím rozdílem, že v obyčejné šachovnici nemáte díru způsobenou dynamitem...
Za chvíli se na místo začali scházet jiní lidé. Šokovaně si ukazovali na mrtvoly a zvědavé děti, které přiběhly, se zase rychle a se znechucením obracely.

Asi si dokážete představit, jak musí lidské tělo vypadat po výbuchu. Ano, správně. Nádvoří zdobila roztržená střeva, mozky na kaši a další lidské orgány, které by civilní obyvatelé rozhodně neměli vidět.
Bože, kdo má tohle na svědomí? 

Najednou jsem si všimla nějakého asasína klečet na střeše naproti mě. Hádejte kdo to byl? Ano, správně. Má chůva ze včerejška. Když si mě všiml, hodila jsem na něj pohled, který jasně říkal "to myslíš vážně?", ale on zase stočil svůj pohled zpátky na pozůstatky mrtvol. Po  chvilce civění přeskákal ke mě.
,,Jsi snad úplně padlý na hlavu? O co ti tu šlo?"
,,Plán jaksi... nevyšel."
Protočila jsem očima a odvrátila se na druhou stranu střechy. Určitě tu za chvíli budou konstáblové a to poslední co potřebuju je mít za zadkem policii.
Sedla jsem si na okraj střechy a nechala nohy volně viset dolů. Bylo ticho.
,,Myslím, že by bylo slušné se dámě představit." řekl asasín a podal mi ruku. ,,Arthur Dianez."
,,Evelyn Rosemary." řekla jsem mu a potřásli jsme si rukami. Nějakou dobu jsme jen tak seděli a poslouchali živý ruch náměstí, než mi podal nějaký lísteček s adresou.
,,Všiml jsem si, že nemáš kde přespávat, takže abys už nemusela spát na ulici..." nedořekl zbytek. Počítal s tím, že si  ho domyslím. Lístek jsem si převzala a schovala do kapsy. Hned mě napadlo zeptat se ho podezíravě proč mě zve spát k němu domů, ale tak nějak jsem tušila že by mi prostě odpověděl že mi chce pomoct a já bych si uvědomila, že ho podezírám zbytečně. Byl to jeden z nás, nebyl tu žádný důvod nevěřit mu. Žil jako já. Zabíjel jako já. Byl jako já.

Najednou jsem na sobě ucítila jeho pohled. Chvíli jsem odolávala touze podívat se na něj také, ale nakonec mě to smetlo jako když na vás někdo vylije hromadu vody. Otočila jsem se.
Jeho šedivé, studené oči mě prozkoumávaly, jako kdyby si mne chtěl do konce života zapamatovat. Jako kdyby chtěl znát každý detail mého těla, mého obličeje, mých vlasů. A najednou jsem uviděla jakýsi malý záblesk v jeho tváři. My asasíni jsme byli cvičení ovládat a skrývat své emoce pro případ nutnosti převleků, takže mu nedělala žádný problém přetvářka - až na ten jeden okamžik, tu jednu chvíli, kdy se svaly na jeho obličeji lehce pohnuly. Byl to pro mě velmi zvláštní pohled, který jsem já nedokázala identifikovat. Směsice tiché bolesti a trápení, ale také něco, co vzdáleně připomínalo mír a klid. Možná dokonce radost?
Všiml si, jak jeho obličej sleduji a prozkoumávám a odvrátil se tak, abych mu neviděla do obličeje. Nevím jak se v tu chvíli tvářil nebo na co myslel, ale v tu chvíli jsem to chtěla vědět víc než cokoli na světě. Jestli má v sobě nějaký vnitřní boj, nebo svou bitvu už prohrál a teď jen tiše trpí. V tu chvíli to byla moje největší tužba, ale způsob, jakým odvrátil zrak, mi toho řekl víc než dost. Nech mě. Chci být sám. Odejdi.

A tak jsem odešla.