Dcera noci ✔

16. Kapitola

Díval se na mě. Napřed zmateně - byla jsem si téměř jistá, že si právě říká ,,Přeslechl jsem snad něco?" -, poté nechápavě.
,,Templáři pojedou za ní." vysvětlila jsem s pohledem upřeným před sebe.
,,Obávám se, že nepobírám vaše myšlenkové pochody, slečno."
Pevně jsem přivřela víčka k sobě ve snaze vypudit myšlenku na smrt mé matky z hlavy. Marně. Povzdechla jsem si. ,,Jste v situaci, kdy vám právě uprchne váš cíl. Nevíte kde je, dokonce nevíte ani jakým směrem utekl, ale víte, že v určitou hodinu bude na určitém místě. Co uděláte?"
,,Ach, bože.." zachmuřil se Samuel. ,,Nyní vás chápu. Musím upřímně poznamenat, že je mi vás líto. Není vůbec příjemná věc přijít o mat-"
,,Ne," přerušila jsem ho ostře, ,,Nic není ztraceno. Naděje umírá poslední. Tak se to alespoň říká, že?"
,,Máte, vskutku, pravdu, ale-"
,,Vidíte," přerušila jsem ho opět. Divím se, že mě ještě nestáhnul z toho koně a nezkopal do kuličky, protože kdokoliv jiný by to už určitě udělal. ,,Není čas. Vyrazím hned." Otočila jsem koně.
,,Počkejte!" křikl za mnou. Zvědavě jsem se otočila.
,,Piu mi neberte, mám ji od hříběte."
Povzdechla jsem si.

***

Kopyta vraného koně se divoce míjely a nechávaly za námi oblaka prachu. Hříva a ocas mu vlály ve větru, jako kdyby se hnal do nějaké bájné války. Dunění kopyt se opakovalo v pravidelně rychlém rytmu a míjelo rozlehlá pole, louky a přilehlé statky. A mně se hlavou míjela jen jediná myšlenka:

Musím přijet včas.

***

Cestou se rozléhalo unavené frkání. Slunce se schovalo za šedá mračna, která se každou chvílí stahovala víc a víc a značila příchod deště. Snaživě jsem pobízela koně alespoň ke klusu, ale on jen unaveně šel, tedy spíše sotva se táhl. 
,,Dělej!" zavrčela jsem na něj.  Vesnice je blízko. Už nám zbývá tak málo...
Kůň pohodil hlavou a zastříhal ušima. Najednou se mi zdálo, že jde ještě pomalejším krokem, než šel doposud.

,,K čertu s tebou!" vyštěkla jsem na něj. Nezareagoval.
Seskočila jsem ze sedla a ze všech sil se rozeběhla kupředu. Pod mými kroky, jindy tichými a nenápadnými, se ozvalo křupání kamínků a prachu, zanedlouho doprovázené mým zrychleným dýcháním. Není pozdě. Ne, nemůže být pozdě.

Bleskurychle jsem proběhla okolo prvního domu na okraji vesnice. Hlučné běžecké kroky se částečně ztlumily změnou povrchu ze štěrku na dlaždice a uviděla jsem několik prvních lidí, kteří si mě zvědavě prohlédli, není pochybu o čem přemýšleli. Kam ta zvláštně oděná žena běží?
Celá udýchaná jsem proběhla ještě několika ulicemi, než jsem se dostala ke starému domu mých rodičů. Jak krásné a smutné zároveň bylo znovu vidět tu patrovou splácaninu ze starých černých tašek a tmavých cihel s komínem, na který začaly dopadat malé kapky vody. Začalo pršet.
Vrazila jsem do dveří. 

Okamžitě jsem vpadla do chodby. ,,Matko?!" zakřičela jsem zoufale přes celý dům, ale stěny jako by moje volání pohltily. Neozvala se ani hláska. Okamžitě jsem se rozeběhla napříč místnostmi s voláním.
Dobře Evelyn, klid... Možná že šla jenom nakoupit na tržiště, nebo navštívit Margaritu, opakovala jsem si neustále v hlavě, ale nepříjemné šemrání v břiše mi neustále připomínalo fakt, že matka příliš ven nechodila. 
Vyběhla jsem do patra a vrazila do prvních dveří, které jsem viděla, patřící knihovně. Tuto místnost jsem měla vždycky ráda. V jednom ze skrytých regálů tu vždy ležela taková malá knížka vázaná v kůži, která obsahovala ty nejcennější poznatky, které můj otec za léta svého poslání nasbíral. Pamatuji si, že mi ji otec často četl a kolikrát ji doplňoval o různá vyp-