Dcera noci ✔

12. Kapitola

Neděle. Přesněji pár desítek minut před tou důležitou poradou.

A co že se stalo s tím assassínem?
Záhadného assassína, kterého jsme s Arthurem chytili, jsme uvěznili v jednom z pokojů. Ano, zkoušeli jsme ho vyslýchat, samozřejmě v souladu s assassínským kodexem, tudíž nenásilně. Bože, nemůžu uvěřit že je pořád pod ochranou jen proto, že se ještě nestihl oficiálně stát templářem. Naše zákony nám totiž nařizují neublížit žádnému assassínovi, neb by to bylo jako ublížit vlastnímu bratrovi. I když nevím, jestli zrovna jeho mohu považovat za bratra. Kdyby bylo po mém, byl by zohavený stejně jako tenkrát Arthur.
Každopádně, nehledě na všechny ty prosby, přemlouvání, malé výhrůžky a podobně nic neřekl. Ptali jsme se ho na to, proč chtěl přestoupit k templářům, jak dlouho se s Ambrose znal a tak podobně, ale vždy odpověděl jen tím, že bude mluvit jen s Jamesem Andersonem. Tak jsme ho tedy nechali a teď vězí jen ve své cele s občasným přísunem jídla a pití. 

Seděla jsem ve své komůrce, konkrétně na posteli, a chystala se na poradu. Na znak míru a důvěry si všichni assassíni o důležitých poradách a schůzkách nenechávali své zbraně u sebe, nýbrž si je někam dočasně odložili a později se k nim vrátili. Já měla v plánu tradici a formalitu zachovat, proto jsem si postupně všechny vrhací nožíky spolu s dýmovnicemi vytahala a položila na stůl, to stejné i s mou dýkou schovanou pod kabátem. Najednou jsem uslyšela zaklepání.
,,Dále," řekla jsem hlasitě během urovnávání si nožíků těsně vedle sebe na stole. Uslyšela jsem cvaknutí dveří a povědomě tiché kroky, které vešly do místnosti. ,,Co potřebuješ?" otočila jsem se na Arthura a zády se zapřela o stůl.
,,Popravdě nic. Nemám co na práci a proto mě napadlo zajít jen tak za tebou." řekl nenuceně, ale já rozpoznala docela jiný podtext.
,,Víš, že poznám když mi lžeš." řekla jsem mu.
,,Ty umíš zkazit všechna překvapení." zasmál se, sáhl pod kabát a vytáhl z něj jakési kukri.
,,Chystáš se mě zabít?" řekla jsem pobaveně.
,,Vlastně ne. Zbraň mi přijde jako docela lepší dárek než smrt." vlídně mi ho podal.
Vzala jsem ho do ruky a se zájmem si ho začala prohlížet.  Nazlátlá rukojeť v podobě malého totemku s jakýmsi orlem na konci rukojeti pokračovala ve velmi zvláštní zelené ostří, které jsem dosud neviděla. Na tupé hraně ostří se klikatilo tmavě zelené zdobení, které v půli nože končilo. Viditelně docela neopotřebované.
,,Hezká práce," zamumlala jsem. ,,Kde jsi to vzal?"
,,Všiml jsem si tvé staré dýky, tak jsem si je... vypůjčil od jednoho z templářů." Ušklíbla jsem se. Oba dva jsme věděli, co znamená slovo "vypůjčil". 
,,Díky, ale to jsi nemusel. Zbraň si dokážu zaopatřit i sama."
,,Ne ovšem takovou, jako je tahle."
Nic jsem na to neřekla. Položila jsem kukri na stůl vedle mé staré dýky a chvíli tam jen tak stála, opřená o stůl. Zády k němu. Ani nevím proč jsem se v tu chvíli možná že bála otočit, snad ze strachu, že v jeho hlubokých očích spatřím ten stejný užírající smutek, který jsem viděla před pár dny. Ale proč bych se měla bát jeho bolestí, jako by byly mé vlastní?
Nakonec jsem se přemohla a otočila se. A já znovu viděla ten jeho ubíjející smutek,  tu pohaslou jiskru v jeho očích, kterou se snažil zamaskovat vyrovnaným výrazem.

,,Něco tě trápí. Vím to."

Na okamžik se mi zdálo, že svou klidnou masku ještě zpevnil. ,,Nevím, o čem to mluvíš." řekl pevně.
,,Arthure, nelži mi. Vždyť jsem ti říkala, že to poznám. Něco ti leží na srdci a já chci zjistit co."
,,To bys nepochopila." řekl polohlasně a otočil se ke mě zády, tedy čelem ke dveřím. Ve strachu, že odejde, jsem mu pohotově položila ruku na rameno. A i když jsem se vnitřně snažila sebevíc přemluvit sebe sama, že to tak není, jeden fakt mi nepříjemně ležel na srdci. A sice ten, že jsem si uvnitř tiše přála jeho problém vyřešit, ať už to bylo cokoliv.
,,Arthure." řekla jsem mu ,,Mě se můžeš svěřit. Nebo snad ne?"
Otočil se zpátky ke mě. Tentokrát svou bolest neskrýval. Sklíčeně povzdechl.
,,Je tu něco, co ti musím říct." řekl nejistě.
,,Povídej," řekla jsem tím nejvlídnějším tónem, jakým jsem dovedla.
,,Víš..."