Dcera noci ✔

18. Kapitola

Studenou místností s rudými vzorovanými tapetami se nesl štiplavý kouř doutníku. Atmosféra chvílemi tak hustá, že by se dala krájet, se mísila s nevyřčenými větami šoku podbarvenými zármutkem.

Dnes jsou to přesně tři týdny ode dne, kdy se mi zhroutily poslední zbytky mého světa. Tři týdny ode dne, kdy na mých rukou spočinula krev dvou lidí, na kterých mi záleželo nejvíc - i když u jednoho jsem si to do poslední chvíle nechtěla přiznat. Já vím, jak dětinské. Stydím se, a budu se stydět až do konce svého života.

Matčin pohřeb se konal před dvěma týdny. Žádná ženská tvář toho dne nezůstala ve smutečním průvodu suchá. Včetně té mé.
Když jsem zvedla zrak k matčině - ach, jak to slovo pořád bolí - rakvi umístěné v pohřebním kočáře, žaludek se mi zármutkem stáhl a oči začaly vlhnout. Vypínala se uvnitř a jakoby všem okolo sebe, včetně mě, smutně šeptala tu jednu zprávu: stala jsem se obětí cizí války.
V tu chvíli jsem se cítila tak zahanbeně a provinile zároveň. Matko, je mi to tak líto, vzlykala jsem sama k sobě, ale nesnažila jsem se zadržet slzy. Pokud tam někde byl její duch, chtěla jsem, aby mě viděla. Chtěla jsem, aby věděla, že vinu přebírám já. Tak zoufale jsem toužila zbavit se toho břímě, ale uvnitř jsem stále tušila, že tato bolest mě bude provázet ještě hodně dlouhou dobu, ne-li na vždy. Najednou jsem cítila tolik viny, jako nikdy v životě, a neviděla jsem cestu, jak se jí zbavit. Postupně se vsakovala do mé duše a trávila ji. Měnila mě na zahořklou, osamocenou paní, rozhodnutou už nikdy se neusmát. 

Arthurův pohřeb se konal druhý den po incidentu. Jak bylo zvykem u assassínů, byl jen velmi malý a pozvána byla jen nejbližší rodina. Nevěděla jsem ani místo, ani čas, což mě drtilo ze všeho nejvíc. 
Jediné, co jsem věděla, bylo, že kdesi v této zemi před třemi týdny ulehlo o jedno další tělo navíc do dalšího z řad hrobů, které se každý den vykopou. Věděla jsem, že na jeho místo se postavil malý pomník nesoucí jeho jméno, který bude jednoho dne schovaný mezi vysokou trávou a křovinami na neznámém místě. A také jsem věděla, že nemám žádnou šanci jej najít. To bylo vše.

,,To nemůžeš."

Otcův hlas mě vytrhl z temných vzpomínek. Zvedla jsem k němu svůj zrak.
Důležitě se mi díval do očí, mezi řádky jsem v jeho výrazu rozpoznala i nepopiratelné překvapení.
,,Mohu. A také to udělám." Ublíženě jsem uhnula pohledem do rohu místnosti a zavřela oči.
,,Nemůžeš zahodit všechno, pro co jsi se narodila, Evelyn!" naklonil se ke mně a zvedl hlas, ,,Oba jsme zažili smrtí Jennifer velkou ztrátu, o tom není pochybu, ale věř mi, časy se opět zlepší-"

,,Není to jen matka." řekla jsem tiše.

Ticho.

,,Snad ne..."
,,Byl z našich řad," pošeptala jsem, obočí se stáhlo v bolestném zamračení.

Postarší muž s našedivělými vlasy se napřed překvapeně podíval, poté se pomalu opřel o tmavě zelené křeslo zdobené zlatými nitkami. Náhle zcela zapomněl na doutník stále kouřící v jeho rukou, jehož dým stoupal vysoko do vzduchu a rozplýval se nad otcovou hlavou s ustupujícími tmavými vlasy a čelem s náznaky stařeckých vrásek.

,,To situaci vskutku mění," zabručel si pro sebe, uvědomuje si nastálou situaci.
,,Ale mé rozhodnutí ne," řekla jsem chladně. 
,,Chceš zahodit všechno, pro co jsi se narodila? Kvůli něčemu, co jsi zažila už stokrát?"
,,Tentokrát je to jiné. Vy to víte."

Hodiny v místnosti stále tikaly. Venku opět pršelo, stejně jako toho dne, kdy se mi převrátil život na ruby.
Kruhy pod mýma očima za ty tři týdny podstatně zesílily. Unavený výraz ve tváři, který jsem nosila poslední měsíc vlivem špatných snů o Anně, doplnily permanentně povislé koutky a sklopené oči. Poslední kousky mého starého já, plného života a nezdravé drzosti, pomalu vyhasínaly společně se životy všech okolo mě, za jejichž smrt jsem si oprávněně přikládala vinu.
Musela jsem tomu zabránit.