Dcera noci ✔

17. Kapitola

,,Nechte mě jít a možná vám nezlámu krk," zasyčela jsem na něj ostře.
,,Ale ale, koťátko se nám brání," zasmál se chraplavě jeden z nich, načež se chodbou ozval pobavený smích. Záhy ho však přerušil jejich velitel mávnutím ruky.
,,Považujte to za přátelské setkání."
Musela jsem se hořce zasmát. ,,To zní, jako kdybyste mě nechtěli zabít."
,,Kdo řekl, že chceme?" usmál se, ovšem v kombinaci s jeho jizvou nad levým okem působil jeho úsměv spíše jako úšklebek. Nebyla jsem si však jistá, jestli tohoto efektu nedocílil schválně.
Musela jsem přemýšlet. Ne, teď by rozhodně nebylo moudré pouštět se do boje. Kolik jich mohlo být, šest, sedm? Měli podstatnou převahu, skončila bych rozsekaná na kousky. Nejjednodušší bude spolupracovat a zasáhnout, až to budou čekat nejméně. Ano, tak mě to otec učil.

,,Vždy využij momentu překvapení. Dovolí ti to zasáhnout dřív, než si vůbec všimnou,  že se něco děje."

Uvolnila jsem napjaté svaly očekávající boj, stále jsem však zůstávala ve střehu.
Nepřítelovy koutky se pozvedly ještě o malinko víc. ,,Výborně. A vy," otočil se ke své skupině, ,,schovejte zbraně. Nechceme přece našeho hosta vyděsit." Opět se chodbou rozlehl smích. Tentokrát ve formě tichého uchechtnutí, zbytek spíše nebezpečně vrčel. Kdybych mohla, ty jejich huby bych jim sklapla hned. Prozatím se ale musím držet vzadu.

***

Pravidelný klapot kopyt se odrážel od stěn špinavých patrových domů, jejichž střešní tašky pod náporem těžkých dešťových kapek vrzavě protestovaly. Nepřátelské tváře zdobily vítězoslavné úšklebky.

Uvidíme, kdo se bude smát naposled.

Cesta probíhala poměrně poklidně. Ovšem když vynechám fakt, že jsem kráčela s rukama staženýma lanem vedle skupiny templářů na koních. Jak potupné. A jakoby i to počasí se mi vysmívalo. Jako bych šla na popravu...
Bylo až ironické, že právě před stejnou situací mě můj otec tolikrát varoval, a já jsem do ní spadla dobrovolně. Ten falešný pocit porážky se zdál být stále silnější, ale já si pro sebe opakovala jednu a tu stejnou větu: Je to jen přetvářka.

Najednou se onen hlavní templář zastavil a sesedl z koně, načež jako na povel toto gesto zopakovali všichni ostatní.  Probrala jsem se z myšlenek a všimla jsem si, že stojíme v malém dvorečku obehnaném vysokými úzkými domy, v jehož středu se pomalu tvořily kalužiny bláta. Jejich pevnost.
,,Pánové, rozvažte naši slečnu." pokynul muž tónem, ze kterého se mi chtělo zvracet. Jeden z nich přiskočil a provaz přeřízl, načež jsem si promnula ruce. Nic jsem však neříkala.
,,Omlouvám se za nepohodlí, ale jistě víte, že máme své... bezpečnostní důvody. Byla byste tak laskava?" otevřel dveře a pokynul mi ke vstupu. Ostatní mezitím přivazovali koně. Kruci, kdyby do těch dveří vešel první, měla bych ideální příležitost. K čertu s jeho dobrými mravy.
Vkročila jsem do dveří.

Prošla jsem přes prázdnou chodbu a naskytl se mi pohled na jednoduše zařízenou místnost se zdobenými gauči, zelenou tapetou a prkennou podlahou. Toaletní stolek, těžké závěsy na oknech... jako každý jiný dům.

,,Co vás sem přivádí, smím-li se zeptat?" posadil se na gauč naproti mě, odložil mokrý cylindr stranou a upřel na mě svůj pohled. Snažila jsem se mu číst z tváře, ale příliš úspěchu jsem nesklidila. Nic neříkala. Jen na mě koukala, očekávající odpověď.
,,Myslím, že víte," odpověděla jsem po chvíli bez emocí. Lehce se pousmál.
,,Máte pravdu." Ta slova se odrazila od stěn a zaryla se mi hluboko do mysli. Ach, jak by také ne? To on byl ten, který mi vzal rodiče. Část mých vzpomínek.
,,To s vaší matkou je mi ... líto." řekl po chvíli, jako by mi četl myšlenky.
Zvedla jsem k němu svůj nevzrušený pohled, vnitřně jsem však byla lehce překvapená. ,,Nesnažte se předstírat lítost."
,,Kdo řekl, že předstírám? Nevím, jestli vám to někdo pověděl, ale i my máme city."
,,Pak jste jí nemusel zabíjet."
,,Ach ano, musel," hořce se zasmál.