Dcera noci ✔

5. Kapitola

Bylo ráno jako každé jiné. Holubi posedávali na střechách, děti vesele pokřikovaly venku, z ulic se ozýval klapot kopyt, ale jen přece jen bylo něco jinak. Přece jen dnešní den začínal docela jinak, než kterékoliv jiné ráno.
 Ač se to může zdát neočekávané vlivem mých a Arthurových častých odchodů z jeho bytu, každé ráno jsme se tu scházeli. Rádi jsme naše ranní setkávání nazývali snídaně, ačkoliv se nejednalo o snídani jako takovou, spíše o marné hledání čehokoliv k jídlu v jeho viditelně neudržované kuchyni a mých vtipů na jeho adresu. Já se mu vždycky smála, on mi vždycky mrzutě odsekával a nebavil se se mnou, ale oba dva jsme v hloubi duše věděli, že to bereme spíše jako nesmyslné pošťuchování. A takhle nám to vyhovovalo, neboť jsme si podobnými hrátkami k sobě nacházeli cestu lépe a lépe. O to víc se mi postesklo, když jsem si uvědomila že žádná taková další rána už nebudou. Místo toho se teď budeme každý den probouzet na kolejích ve strachu, jestli nás už templáři náhodou nestihli vypátrat a neplánují nějaký přímý útok. Každý přece věděl, že plížení se není zrovna jejich věc.

Očekávala jsem tichou kuchyni s Arthurem chrápajícím (a vypadajícím jako malé děcko) na gauči, ale on seděl u stolu a před sebou měl snad tisíc let staré noviny.
,,Oh, takže ty jsi neumřel? Škoda." zašklebila jsem se na něj, když jsem přicházela do kuchyně a dotahovala si své zapletené vlasy, jak jsem měla každé ráno během pochodu ve zvyku. Každá assassínka si musela vlasy plést - což mě mimochodem vůbec nevadilo, právě naopak - protože při boji by jí vlasy létaly všude kolem a ona by pak vypadala nejen že neskutečně hloupě, ale taky by s největší pravděpodobností nic neviděla.
Zpoza novin na mě hodil otrávený pohled a pak svůj zájem dál přesunul na černý text v několika malých sloupečcích.
,,Díky." poznamenal. Ale... bez špetky sarkasmu.
,,Za co?" zeptala jsem se ho překvapeně a šla si vzít něco na snídani.
,,Že jsi pro mě přišla."
,,Někdo ti prdel zachránit musel." přišla jsem ke skříňce a otevřela ji.
,,Myslím to vážně. Děkuju." 
Byla jsem otočená čelem ke skříni, ale i tak jsem dokázala rozpoznat že tu byl. Přímo u mě. Stál za mnou.
Zrychlil se mi dech a srdce se mi rozbušilo. Byl tak blízko. Jako kdyby si chtěl být jistý, že mu nikam neuniknu. Nevím, jak se tak rychle a neslyšně dostal přímo za mě, což mě děsilo ještě víc.
Jeho hlas, když to řekl. Byl hluboký, tak tajemný a plný neznáma. Ale vážný a laskavý zároveň. Řekl to tak, jako kdyby byl rád že jsem tam přišla. Jako kdyby byl rád, že jsem tam přišla zrovna já.
Otočila jsem se. Jeho šedé oči se vpíjely do těch mých, jako kdyby celou tu dobu čekal až na něj pohlédnu. Než se mu podívám do očí a on si mě bude moct pořádně prohlédnout.
Byl příliš blízko. Tak moc, že jsem nevěděla, jestli se mi to líbí nebo je mi to nepříjemné - každopádně samotný pocit nevědomosti mi nepříjemný byl, a proto jsem ustoupila dozadu, ale nebylo kam - zůstala jsem tedy opřená o kus dřevěného nábytku, jehož držení bylo to jediné co mě drželo v realitě. To jediné, co mě drželo při zemi. 

Buch, buch, buch.

Oba dva jsme trhli  své pohledy směrem ke dveřím, které vypadaly jakoby se je někdo snažil vymlátit. Ať už to byl kdokoliv, snažil se vší silou dostat sem a to se mu jen tak nedařilo, protože dveře byly zabarikádované těžkou, dřevěnou komodou, se kterou byla práce jí dostat i tam. Bude trvat dlouho než dveře otevřou. 

,,Templáři!" šeptla jsem bleskově směrem k Arthurovi a on přikývnul ,,Dělej! Mizíme!" Bleskově jsem vyrazila k permanentně otevřenému oknu a vyskočila z něj přímo doprostřed dvorečku, kde si zrovna hrály jakési děti a když mě uviděly, polekaně odstoupily jako kdyby před nimi něco bouchlo. Arthur byl v závěsu hned za mnou. Muselo jim být jasné že se dveřmi do bytu nedostanou, a proto jsem za chvíli začala slyšet skupinu lidí běžet přes silnici směrem k nám.
Na nic jsem nečekala. Popadla jsem Arthura za ruku aby nikde neotálel a nejrychleji jak jsem mohla jsem vyrazila k silnici přes druhý podchod, který tu byl, avšak naneštěstí ne dost rychle. Nestihla jsem se ani otočit, když jsem slyšela dospělé hlasy jak za námi řvou na ostatní, aby nás chytili. Věděla jsem že příliš času nemáme, a proto jsem naskočila na první kočár který jsem viděla ještě za jízdy, vyhodila momentálního kočího a sama usedla na jeho místo. Cítila jsem jak můj společník vyšplhal na kočár a tak jsem neváhala a okamžitě práskla opratěmi. Kůň několikrát zaržál a napřed cvalem, potom tryskem se začal řítit vpřed tak rychle, že kola od kočáru to sotva zvládaly a za sebou jsme nechávali udivené pohledy lidí.
Templáře jsme zanedlouho ztratili a já nechala koně jet ve cvalu směrem k Victoria Station. Nebyl čas nazbyt, honili se za námi jako kočka za myší a čím déle jsme zůstali na jakémkoliv místě v Londýně, tím nebezpečnější pro nás bylo. Uvědomovali jsme si to oba dva.