Dcera noci ✔

3. Kapitola

Byla tichá, studená noc.
Právě jsem tiše vyvražďovala poslední zbytky pevnosti gangu. Nikdo o mě neměl ani ponětí, protože jsem celou akci dělala potichu a pod rouškou stínu. Nemusela jsem, ale proč ne? Mnohem raději než přehnaně akční boje jsem měla tichou assassinaci, kdy o vás váš cíl nevěděl až do poslední sekundy svého života. Někdy o vás nevěděl vůbec, a to byly okamžiky, které mi dělaly neskutečně dobře.
Připlížila jsem se k němu zezadu. ,,Tiše," zašeptala jsem mu zezadu do ucha. Někdo by si mohl myslet že by to bylo i romantické, kdybych mu mezitím v temné uličce nevrazila svou čepel do boku a nezacpala mu pusu druhou rukou. Heh.
Zmítal se, ale nakonec jsem jeho bezvládné tělo položila tiše k zemi a schovala do kupky listí. Další Mizera mrtvý.

Takhle jsem už čtvrt hodiny potichu sundavala Mizeru za Mizerou, pokaždé téměř neslyšně. Ano, párkrát se mi stalo že jsem se prozradila, ale hned jsem nepřítele zabila tak rychle, že ani nestihl vykřiknout. A když nad tím tak přemýšlím, stejně by jim zalarmování ostatních svým řevem bylo houby platné - zemřeli všichni.
Byl to už týden od té doby, co jsem poprvé vkročila do toho města. A od té doby se našlo každý den něco, co bych měla na práci - od vybíjení nepřátelských pevností, přes chytání zlodějů, po zabíjení zkorumpovaných policistů. A co k tomu říct? Tahle práce mě bavila. Jo, možná jsem pro někoho mohla působit jako magor, jenže...
Pro Bratrstvo ne. Cenili si mého odhodlání a úsilí kolik jsem do této práce investovala, takže doufali že pro ně budu cenným přírůstkem. A já jsem je nechtěla zklamat. A zatím se to vedlo, protože už dva roky jsem plnila každou misi, kterou mi zadali. Jediné, co mi chybělo, byly roky.
Stále se totiž občas našli někteří, kteří pochybovali o mých dovednostech jen kvůli mému věku. Někteří byli s nimi, někteří mi věřili a věřili mým dovednostem, na což jsem byla hrdá. A pak tu byli ještě další - ti co byli něco mezi. Ani se mnou, ani proti mě. A taky Marlene.
Marlene Oakwoodová byla z britského Bratrstva, stejně jako já. Byla dokonce i skoro stejně stará - jediný důvod proč mě nenáviděla byl fakt, že jsem byla cvičená už od mala a tím pádem jsem měla místo v Bratrstvu jisté. Zatímco ona, dcera obyčejných lidí, kteří ji učili maximálně k tomu jak správně podojit krávu, se musela všechno doučit a místo si musela zasloužit. Nenáviděla mě za to.
Byla podobný typ jako já - nenechala si kálet na hlavu a když chtěla, se svojí skrytou čepelí uměla nadělat pěkné potíže. Neměla soucitu. Jenže to byl ten problém - jaksi jí chyběl smysl pro dělání si přátel a tak se skoro s každým hádala. Jednou jsme se dokonce porvaly a než nás stihl James - náš mentor - od sebe oddělit, už jsem měla řeznou ránu na stehně. A ona zlomenou ruku.
A ano, já vím na co se teď ptáte - ano, využila jsem Arthurovu nabídku k přespávání u něj. Napřed jsem se tam moc nezdržovala, ale začal mi být čím dál více sympatický a občas jsem se i zastavila na cestě k odchodu a popovídala si s ním, než vyrazil v civilním oblečení do nějaké hospody jen tak popíjet pivo a poslouchat drby - vím že mě teď nejspíš bude půl vesmíru nenávidět (protože půl vesmíru tvoří stvoření které nechává použité půllitry všude možně), ale já to prostě musím říct: typičtí chlapi.

Mít známého který často chodí do hospody pro informace je velká výhoda, protože ví co se kde šustne. Nedávno mi řekl, že se prý Evie Frye vrátila i s Henry Greenem zpátky do Londýna! Nemohla jsem tomu uvěřit.
Evie Frye byla assassínská mistryně. I se svým dvojčetem Jacobem to byla hlavně ona, kdo roku 1868 teprve ve svých 21 letech osvobodili Londýn od Crawforda Starricka, nejmocnějšího templáře té doby a navrátila ho jeho původním majitelům. Mezi assassíny se těšila velké úctě především díky jejímu smyslu pečlivého plánování každé akce kterou podnikala, a potom jejího tichého a důsledného plnění.
Byl to můj vzor, a vždycky jsem toužila po tom, že se s ní potkám. A najednou mám šanci na ní narazit přímo na ulici! Šílené.
A Henry Green je její manžel. Poznali se spolu po tom, co Evie vyrazila operovat do Londýna, kde mezitím Henry potichu plnil misi Eviina otce - Ethana - po tom, co zemřel.