Dcera noci ✔

10. Kapitola

Letěla jsem vzduchem. Okolo mě letěly kousky roztříštěného okna, kterým jsem právě proskočila a před chvílí se k nim přidaly další pod náporem výbuchu. Plameny za mnou divoce šlehaly a vypouštěly do ovzduší hromady jisker, které se v jakýchsi ohnivých vlnách vznášely vzduchem. Z okenního rámu zůstaly jen zbytky třísek a roh místnosti, kde se ještě před chvílí nacházely bedny s dynamitem, zdobila obří díra plná sutin a zbytků uhlí, které se nyní sypalo z druhého patra na vydlážděnou cestu pokrytou bahnem. 

Dopadla jsem do vody. Přesněji do vodního kanálu, který se tudy táhnul. Bylo to popravdě příjemné schlazení od všech těch plamenů a hrozného žáru, i když voda nebyla zrovna nejčistší. Okolo byly dřevěné kůly a palety, hromady bláta a občas nějaké cihlové zdi nebo schody, které z prohlubně vedly nahoru. Předtím jsem si ho nevšimla především proto, že byl zasazený níže než místo, kde jsem vraždila.
Byla to zakalená břečka, nedalo se v ní vidět a tak jsem po dopadu, kdy jsem zajela hluboko pod hladinu mohla jen plavat nahoru a doufat, že jsem pod vodní hladinou nezajela pod něco, co by mi výstup blokovalo, ale vypadalo to že by tam nic být nemělo. Alespoň tak jsem to odhadovala.
A měla jsem pravdu. Vyplavala jsem nahoru, doplazila se na schody a vykašlávala vodu, kterou jsem v kanále překvapeně vdechla po zjištění, že nedopadnu na pevnou zem. Když k tomu přičtu ještě i fakt, že to byla odpadní voda, žaludek se mi obracel naruby, ale nějak jsem to vydržela. Nějak.
Posadila jsem se na cihlové umazané schody a překvapeně jsem si všimla, že mě tvář štípe. Určitě to musí být ty střepy, ale nejsem si jistá jak se mi tam dostaly, když jsem si hlavu zakrývala. Ahh. Jestli na tohle přijde Arthur, už navždy budu vypadat jako pyroman a destruktér. Alespoň v jeho očích.
Chvíli jsem tam jen tak seděla a dívala se na tu velkou díru v domě, když v tom mi došlo, že bych asi měla zmizet. Hasiči tu nejspíš budou každou chvíli spolu s konstábly a myslím že slečna pořezaná od střepů a vymáchaná v té hnusné vodě nebude budit zrovna nejmenší pozornost. Zkontrolovala jsem, jestli mi při pádu neupadly nějaké dýmovnice nebo nožíky a s politováním jsem si uvědomila, že jsem v tom zmatku nestihla sebrat onen nůž, který templář odhodil stranou po tom, co jsem ho s ním trefila. Normálně by mi to bylo jedno, ale víte jak drahé jsou dnes vrhací nože na černém trhu? Šílené. Za tolik peněz bych si mohla koupit tři dýmovnice a ještě by mi zbylo.
Byly přibližně tři hodiny a já měla dostatek času, abych se do skladu dostala včas a ještě se sebou i něco udělala.  Musela jsem si opatrně střípky vytahat a rány alespoň opláchnout, byť to byly jen krvavé škrábance. Z té hnusné vody bych mohla něco chytnout a nechtěla bych skončit s hnisavým obličejem. Rozjela jsem se tedy do krypty.

Cesta byla krátká. Obloha se zatáhla šedivými mraky a vzduch prochladl, ulicemi se rozehnal jemný větřík, který šustil korunami stromů pravidelně vysázených uprostřed silnice. Lidé začali pospíchat, neboť věděli, že se žene déšť a některé dámy si už polekaně připravovaly deštníky, aby si nerozmazaly líčení. Gentlemani vedle nich to víceméně neřešili a dál si s nosem vysoko nahoře vykračovali ulicí. 
A za chvíli začalo skutečně pršet. Napřed to bylo jen poprchávání, které zdobilo vydlážděné silnice spousty maličkých mokrých teček, ale potom se opravdu rozpršelo. Nebylo to nic hrozného, jen obyčejný déšť. Přesně takový, který uvítají všichni zahradníci aby nemuseli zalévat zahradu a děti, které si na sebe navléknou holínky a půjdou skákat do kaluží. Ty chudší půjdou bosky a budou rády, že jim déšť alespoň umyje špinavé oblečení.
Tisíce kapek dopadaly na mou kápi, kterou jsem si mezitím navlékla aby mi nezmokly vlasy a pomalu namáčely srst statného hnědáka, který poslušně klusal přímo přede mnou. Vypadal, jako že mu déšť nevadí, a to mi na zvířatech přišlo vždy zvláštní. Nikdy jsem si nevšimla, že by se během deště šly schovat, prostě jen stály uprostřed ohrady a zíraly na dění celého světa za dřevěným plotem.