Dcera noci ✔

9. Kapitola

Sedím na koni. Noční obloha mi nabízí pohled na tisíce zářivých hvězd, mezitím co mi jemné měsíční světlo svítí na cestu a proráží si cestu půlnočním šerem. Mám na sobě tenký, hedvábný plášť s kápí přes hlavu a stojím uprostřed cesty, mezitím co poslouchám symfonii desítek cvrčků. Bez hnutí.

,,Zabila jsi."

Temná postava bez obličeje sedící na koni naproti mě vrhá svůj prázdný pohled na mě, ale já z něj nedokáži nic vyčíst. Mluví na mě svým pevným, jistým hlasem s náznakem výčitky. Ani nevím jestli očekává odpověď, nebo pokorné mlčení.

,,Jednou to přijít muselo. A tys to věděla."

Kůň nervózně přešlápne, stále však stojí na místě, čekajíc na mé povely.  Až teď si všímám, že tráva všude okolo nás nešustí stejně, jako každou jinou noc. Něco je jinak.

,,Stal se z tebe zabiják." šeptá postava a nesouhlasně kývá hlavou. Nemůže, a ani nechce, tomu uvěřit. ,,Jejich rodiny budou truchlit a modlit se, aby jsi znova nepřišla. Budou se tě bát. Budeš posel smrti."

,,Ti, které zabíjím, žádné rodiny nemají a jejich osud je naplněn zaséváním strachu do srdcí jiných." šeptám hořce. 

,,Ještě je cesta zpátky, mé dítě. Bůh tě přijme mezi své a zaručí ti dlouhý a šťastný život."

,,Ne. Dneškem mě bůh opustil."

Otáčím koně a odjíždím pryč, koňská kopyta víří prach pode mnou.

***

Vzbudila jsem se. Párkrát jsem zamrkala, promnula si oči a posadila se. Rozsvítila jsem si petrolejovou lampu (kterou jsem si sem donesla, protože neustálé rozsvěcení a zhasínání svíček mě po krátké době přestalo bavit, i když vypadaly dobře), která mi stála na stole a povzdechla si. Další sen.

Už je to nějaká doba od té doby, co jsem měla první vzpomínku. A nebyla jediná. Vždy to přišlo tak nečekaně - bylo to něco jako dejà vu, jako kdyby jsem nahlédla za oponu současnosti a na krátkou chvíli se podívala do bolestných vzpomínek minulosti, za kterou jsem se už nikdy nechtěla ohlédnout. Naučila jsem se tomu říkat vzpomínky, bylo to jednodušší.
A přeci jen, vzpomínky mám poslední dobou živější než kdykoliv předtím. Občas mám pocit, že před nimi zbytečně utíkám. Že bych se měla zastavit, postavit se jim čelem a říct dost!, ale mám strach z toho, co se poté stane. Nechci stejnou bolest zažít znovu, zvlášť, když jsem se před ní takovou dobu poté bránila a najednou bych ji měla pustit zpátky ke mě.

A ty sny? Přibližně ve stejnou dobu, kdy jsem zažila vzpomínku poprvé od mého příjezdu do Londýna, se mi ve snech začaly zjevovat jakési útržky mojí minulosti. Někdy byly lehce poupravené,  někdy jako bych znovu zažila co se stalo. Avšak lucidní snění to nebylo - nikdy jsem si neuvědomila, že to byl jen obyčejný sen a dál si myslela, že to je realita. Zatím o tom Arthur ani nikdo z bratrstva nevěděl, protože jsem je tím nechtěla zatěžovat, ale občas mám pocit, že by mi prospělo se o tom vypovídat. Předpokládám, že je to jaksi spojené s mými vzpomínkami. Nejspíše se mi v mozku otevřel jakýsi blok a ten mě nyní vrací do minulosti.
Nevím jestli to je pravda, nicméně jako utěšující výmluva mi to stačí.

Každopádně, dnes je pátek. Ano, ten pátek, během kterého mám šanci zavraždit Ambrose a při troše štěstí, když tam bude, i Pennerovou. Byla by ale bláhová myšlenka, kdybych si myslela, že jednou návštěvou u našich templářských přátelíčků bych vyřešila celý tento problém. Pravděpodobně budou mít i vícero vůdců než jen jednoho s jedním zástupcem, a já se musím dozvědět ne jen kdo jsou, ale i dost informací na to, abych je mohla zabít.
Je přibližně jedna hodina a já bych tedy měla mít čas do večera na to zjistit, ve kterém ze dvou templářských skladů ve Whitechapelu se má ona schůzka konat. Pokud to věděl náhodný templářský vůdce kterého jsem vyslechla, počítám s tím že by to neměl být problém zjistit i u ostatních. Takže, plán na dnešek? Zjistit, kde se má konat schůzka, večer unést Ambrose (popř. její nadřízenou), vyslechnout, zabít, schovat mrtvolu. A to všechno velmi tiše. Vsadím se, že si ty templářky kolem sebe postaví hromadu stráží a já nemám náladu na nějaké velké boje.