Dcera noci ✔

13. kapitola

,,Ne."
,,Proč ne?"
,,Stojí za to otevírat staré rány?"
Ticho. Neřekl nic, jen se na mě krátce podíval. Na kratičkou chvíli, která se mi však zdála nekonečná, mi pohledem pečlivě přejížděl po obličeji. Zkoumal každý záhyb, jako by se snažil něco... najít.
Otočila jsem se k němu zády. Zpátky do kožených vaků připevněných k mému boku jsem si zastrkala dýmovnice spolu s nožíky a pod kabát jsem si zasunula své nové kukri. ,,Díky za dárek," řekla jsem Arthurovi přes rameno. Nic na to neřekl, jen jeho pohled jsem cítila na zádech. Bylo mi to zvláštně nepříjemné i příjemné zároveň.

Co to dělám? Jak mi může být něčí pohled příjemný?

Rychle jsem se otočila a vyšla z místnosti. Dávala jsem si dobrý pozor, aby jsem se mu nepodívala do tváře. Nějak jsem pocítila, že naše konverzace je zkrátka u konce.
Vyběhla jsem ven z krypty a aniž bych poslechla nutkání, které toužilo po tom, abych se ohlédla jestli za mnou neběží, rozeběhla jsem se napříč ulicemi, kterými se ozýval klapot kopyt a frkání koní.

***

Zbytek dne jsem strávila potulováním se po městě a tak nějakým různým přemýšlením úplně o všem, co mě napadlo. Nějakou dobu jsem strávila vysedáváním na Westminster Bridge a pozorováním parníků plujících podél řeky. Vypouštěly do ovzduší oblaka černého kouře, mezitím co občas zatroubily hlubokým pronikavým troubením když hrozilo, že se srazí s jiným. Byly tu nejrůznější druhy parníků, které se plavily po kalné vodě - některé převážely různé suroviny, jako například uhlí schované pod velkými plachtami, občas jsem zahlédla i jeden nebo dva kolesové parníky převážející lidi. Většina ale převážela materiály.
Vypadalo to, že se bude znovu schylovat k dešti.  Vánek mi jemně čechral zapletené vlasy a hrál si s uvolněnými pramínky, mezitím co obloha pomalu šedla a mraky se náznakem stahovaly.

Stále jsem tomu nemohla uvěřit, jako kdyby to byl hodně hloupý vtip. Má mise v Londýně skončila. Důvod, proč jsem sem přijela, a částečně i důvod, proč jsem si po čase Londýn zamilovala, byť jsem si toho napřed moc nevšímala, byl najednou pryč. Rozplynul se jako černý kouř nad špinavým komínem.
Město mi bude chybět, to nepochybně.  Ty deštivé dny, pokaždé, když se oblaka zatáhla a ulice pokryly louže a bláto na silnicích. Nafintěné dámy vyšších tříd s krajkovanými šaty a černými klobouky v doprovodech vysoce postavených mužů v černých oblecích, vykračující si do majestátních oper nebo velkých divadel. Velké komíny, které nebe hyzdily charakteristickým černým kouřem společně s parníky. A i když se to možná může zdát zvláštně a podivně, budou mi chybět i špinavé děti hrající si samy se sebou ve špinavých uličkách. Všechno to pro Londýn bylo tak charakteristické, utvářelo to jeho nezaměnitelně osobitou tvář. Neměnil se, byl pořád stejný. Až na mě. 

Nemyslete si, že jsem si toho nevšimla. I když se může zdát, že zdejší špinavé a nebezpečné prostředí mě trochu obrní, bylo to přesně naopak. Ztratila jsem se někde na pomezí těch dvou světů, nebezpečně se prolínajících - nekonečné elegance, přísné etikety a drahého vybavení a žebrání, přežívání ve stylu z ruky do pusy a krazení. Bylo zvláštní, jak velké odstupy od sebe měla ta nejvyšší a nejnižší třída, které jste tu jen našli.
I když jsem si to napřed nějak nedokázala připustit, poznala jsem, že je ale faktorů víc. Kousek po kousku jsem ztrácela části sebe, svého charakteristického chování. Ztrácela jsem něco, co mě dělalo výjimečnou. Něco, co jsem dokázala pojmenovat jen jako sebe.
Nepochybně se o to postaraly i vzpomínky a sny, které se ještě pořád nevytratily. Pořád tu byly, se mnou, a ovlivňovaly mě. Pokaždé, když jsem se ráno vzbudila nebo zažila vzpomínku, jako bych se stávala čím dál slabější a křehčí. Má duše chřadla a já to věděla.
Snažila jsem se to ututlat. Z některých knih jsem si přečetla, že pokud si něco dlouhou dobu nalháváte, budete si to opravdu myslet a brát to jako pravdu. Jenže to nepomohlo, samozřejmě že ne. Čím víc jsem si nalhávala lží, že to je v pořádku a že to je jen dočasné, tím více jsem tušila opak. A sžíralo mě to.