Dcera noci ✔

7. Kapitola

Ráno - vlastně v noci - jsem se vzbudila, plná energie. Chvíli jsem byla dezorientovaná kvůli té neskutečné tmě co tu díky absencí svíček panovala, ale naštěstí jsem se díky proužku světla pod dveřmi dostatečně orientovala na to, abych je otevřela a do své komůrky si tím pádem zavedla nový zdroj světla. Ze stolu jsem popadla dýmovnice a nožíky, upravila si vlasy, a vyrazila. Písek pod mými botami z jemné kůže pro minimální hluk při došlapování křupal a já zaregistrovala, že během mého spánku někdo stihl vyměnit všechny svíčky za nové - a že jich nebylo málo. Buď tady máme jednoho assassína, který je chudák nucený tyhle kusy vosku po dohoření vždycky vyměnit, nebo tady máme puntičkářského magora který nejen že se stará o svíčky a nakapaný vosk na zemi, ale taky srovnává knížky podle abecedy a obsahu. Bože.
Přes hlavní místnost jsem doběhla až na konec tunelu, ze kterého jsem tiše vylezla a otvor za sebou zavřela.

Za půl hodiny jsem už čekala na jedné ze střech, kápě natáhnutá přes hlavu a analyzovala templářské doupě. Byl to malý domek obehnaný zdí s několika vchody, jezírkem, kupkou slámy nebo sena a několika keři a stromem. Chvíli jsem přemýšlela, jak začít nejvhodněji. Skočit do slámy, s písknutím přivolat nepřítele a potom ho probodnout? Seskočit ze zdi a zapíchnout mu čepel do krční páteře? Možností bylo tolik, a přesto jsem si nemohla vybrat mezi rychlými usmrceními nebo pořádnými hrátky s nepřítelem. Protože co je lepší pocit, když někoho k smrti vyděsit, a zvláště někoho, o kom víte že se snaží vás zabít?
Tuhle noc jsem měla podstatnou výhodu, nýbrž měsíc z velké části zakrývaly mraky a tak bylo vidět jen na pár kroků - ovšem pokud si nezapálíte miliony luceren a nedáte tak o sobě vědět nejen celému městu, ale i nepříteli.

Blbečci.

A potom se diví, když je kosíme jak nějaké krysy v domě hospodyně, i když je fakt že hospodyně nepoužívají skryté čepele a dýky, ale i tak.
Nakonec jsem se rozhodla pro jednoduchou taktiku - vylezu na strom, přeskáču přes střechu a skočím na tamty dva, co spolu kecají u nějakých beden, čímž si vyčistím část a zbytek už bude jednoduchý. Stačí se plížit ve stínech.
Zrovna když jsem se narovnala abych sešplhala dolů, něco tiše dopadlo vedle mě. Templář? Mizera? Můj instinkt zabijáka okamžitě dotyčného povalil na střechu, kolenem jsem mu zatížila krk a namířila na něj dýkou, kterou jsem mezitím stihla vytáhnout. Dotyčný se nebránil.
,,Jsem tu abych tě chránil, ne abys mě zabila."
,,Arthure?" zeptala jsem se ho překvapeně, sundala koleno z jeho krku a dýku uklidila po tom, co jsem poznala jeho hluboký hlas a assassínské oblečení. Fajn, možná jsem ho poznala trochu pozdě a málem jsem ho podřízla, ale za to může ta tma. Člověk - nebo spíš assassín - by si řekl že celou dobu je tma jeho velká kamarádka a potom málem zabije jednoho ze svých.  Zajímavé. Příroda se nikdy nestaví ani na jednu stranu.
,,Neříkal jsi náhodou že bys svůj volný čas radši strávil někde v krčmě?" zvedla jsem jedno obočí. Připomnělo mi to tu chvíli, kdy jsme se poprvé poznali, protože tenkrát jsem ho taky málem podřízla a oddělovala nás stejná, ne-li hlubší a černější než tahle, noční tma. Opět jsem mu neviděla do tváře, což mě trochu znejišťovalo, ale stále jsem to byla já a neměla jsem v plánu nechat jen tak někoho, aby mi překazil můj úkol.
,,Prostě mi přišlo že bych svůj úkol měl konečně nějak plnit, protože mi možná došlo že kdyby rada zjistila že jim na to zvysoka kašlu, nejspíš by si na mě pěkně smlsli. A jestli jsi na to na mě naštvaná tak si to vybij na těch které se právě chystáš podřezat."
Otráveně jsem vydechla a zpražila ho pohledem. ,,Zůstaneš tady a nebudeš se mi do toho míchat, jasný? Nehledě na to že to budu mít celou dobu pod kontrolou, takže bodyguarda fakt nepotřebuju. Já budu ta která je zabije, ne naopak."
,,Jo, a potom to tam začne hořet a vybuchovat a ty si řekneš ,božínku, kéž bych tady měla svého přítele Arthura, ten by mě určitě zachránil'" napodobil parodicky vysoko můj hlas a dělal při tom gesta jako nějaká vysoce postavená dáma z nějakého šlechtického dvora.
Kdyby se dalo vraždit pohledem, byl by už roztrhlý vejpůl, vykuchaný a uvařený v sicilském býkovi (ano, jako malá jsem se také zajímala i o mučící nástroje, ale o tom někdy jindy).
,,Můžu tě ujistit, že to se vážně nestane."
,,Jak si tím můžeš být tak jistá?" založil si ruce na břiše, zaklonil se a jsem si téměř stoprocentně jistá, že udělal ten svůj lišácký úsměv.
,,Ahh, bože, to je jedno. A teď už mě nech, klidně se sem posaď a užij si podívanou, mezitím co já budu konat svou assassínskou povinnost." otočila jsem se směrem k té krysí díře kterou jsem měla za chvíli vybít, když v tom mě chytil za rameno.
,,Opatrně," řekl jemně polohlasem a já se na něj překvapeně otočila ,,Dnešek nepůjde úplně podle plánu. Cítím to." pošeptal poslední větu a s ní mě pustil.
,,Počkej!" hlesla jsem do tmy, ale jeho postavu jsem už neviděla, ani žádný stín, což můj mozek absolutně nepobíral. Přece se nemohl jen tak vytratit do tmy, až takový magor nejsem. ,,Jak to víš? Arthure? Arthure!" šeptala jsem horlivě do tmy, ale odpovědí mi bylo hrobové ticho, občas přerušené klapáním dalekých kopyt. Vzdychla jsem. Buď jsem magor já v tom, že mu věřím a chovám se jako naivní malá holka, nebo on, že se ze sebe snaží udělat pana tajemného a trochu mě postrašit. V každém případě se mi nastalá situace nelíbila.
Tiše jsem sešplhala ze střechy a postupovala podle svého plánu - vylezla na strom, který mi odpověděl tichým zašustěním jeho jemných lístků a přeskočila na střechu, tiše jako myška. Tiše jsem se plazila po starých střešních taškách, překlouzla přes hřbet střechy a zastavila se na okraji, když v tom mě upoutala jejich konverzace.
,,Nebuď blbej, ta ženská se chovala jako divá. Požene nás všechny na smrt aby jsme měli zabít nějaký stíny," slyšela jsem někoho si odfrknout. Jestli mě jejich konverzace předtím upoutala, tak teď jsem jí horlivě hltala, žíznivá po nových informacích, které by ukojily mou náhlou zvědavost. Lehce jsem se přikrčila, aby jsem se dostala blíže k okraji střechy a dál jsem poslouchala.
,,Ty seš kretén, nejsou to žádný stíny ale assassínové, který po tobě možná že teď právě jdou a chystaj se tě zabít, což je o důvod víc proč by jsme se měli snažit zabít my je." řekl mu na to horlivě druhý, očividně hluboce ponořený do diskuze a snažíc se mu vysvětlit svůj pohled na věc. Kdyby tak věděli, zlomyslně jsem zvedla koutky úst.
,,Assassínové... pff. Beztak to je zase nějakej gang co si hraje na důležitý." řekl posměšně.
,,Jenže oni JSOU důležitý, ty vole. Aspoň že ta Pennerová to bere vážně, narozdíl od tebe." řekl otráveně horlivý templář.
Tak počkat. Pennerová? Je to ta žena z toho sálu, kde měla ten proslov? Vsadím se že to bude ona... Tohle jméno si musím zapamatovat a potom všechny odpovědi vymlátím z jednoho z nich. Vypadá to že je docela známá, takže to nebude - nebo by alespoň neměl být - problém.
,,Ona to bere vážně jen kvůli tomu, aby si mohla nahřívat zadek v luxusních židlích a žrát pečený bažanty, protože není taková kráva aby nevěděla jak lehký je teď dostat se na nejvyšší žebříčky, právě naopak."
,,Bažanta mi ani nepřipomínej, jinak tady poslintám tuhletu zem."
Pak se konverzace začala ubírat dost nudným směrem. Sice jsem ty jejich kecy a sprostá slova ještě nějakou dobu vydržela, protože tu stále byla šance že se vrátí k Pennerové, ale pak mě přestalo bavit jak se musím krčet u okraje střechy s mechem na tváři a poslouchat to jejich tlachání o ničem, tak jsem seskočila a oba dva zabila. Kdyby tu všude nebyli okolo nasázení templáři a nehlídkovali jako po zuby ozbrojená stráž, jednoho z nich bych vyslechla a všechny potřebné informace z něj vytloukla. Problém byl v tom, že tu byli a já nemohla riskovat, protože všichni kdo mě znají ví, že já nevyslýchám zrovna potichu. Je jedno jestli mi k tomu pomůže můj zdobený revolver, který jsem dostala od otce, dýka nebo skrytá čepel ostrá jako břitva. Vždycky řvou bolestí a já z nich vždy dostanu to, co chci.