Sedím na židli a koukám z okna. Opět prší. Kapky stékají po okenních tabulkách a pojí se do jedné, která jako slza sjede až dolů. Z venku jde slyšet hustý šum deště a mně se zdá, že až cítím tu zimu panující venku.
Z pracovny sousedící s mým pokojem slyším hlas Hugha, mého manžela. Právě se domlouvá na další obchodní plavbě dovážející koření a různé látky z exotických zemí s jakýmsi jeho rádcem.
V místnosti pode mnou si právě hraje Adelaide, zkušená služka, s Miriam. Mou první dcerou. Vím to, protože právě já jsem jí přikázala se o dceru postarat. Je zkušenější než já.
Dnes je 14. října 1876. Přesně pět let od té doby, co jsem v ruce naposled držela zbraň. Zbraň, která zabila.
Není dne, kdy bych nepomyslela na to, co všechno mi můj životní úděl sebral. O co všechno mě připravil, které milované mi vzal. Není dne, kdy bych na ně nepomyslela.
Když jsem se vydávala začít nový život, myslela jsem si, že zapomenu. Nezapomněla jsem.
Bůh mi nadělil manžela a dceru, kteří měli být mým lékem, který mi měl zaplnit tu díru v mém srdci. Nejsou.
Koleje jsou již zajety. Není cesty zpět. Smířila jsem se s tím, že mé srdce navždy zůstane s člověkem, jehož tělo zetlelo již dlouhou dobu nazpět.
Z úvah mne vytrhává zaklepání na dveře.
,,Vstupte," říkám nahlas.
Dovnitř vstupuje Adelaide, v rukou usměvavou Miriam. ,,Má paní, zdá se že máte návštěvu. Mám se jít podívat, kdo to je?" ptá se svým jemným, postarším hlasem.
,,To není třeba, podívám se sama," vystávám ze židle, kterou za mnou Adelaide zasune a kráčím po schodech dolů ke dveřím. Otevřu dveře.
Přede mnou stojí žena středního věku v bílém hábitu s kápí a ozdobnou čelenkou zapletenou ve tmavých, vlnitých vlasech.
ČTEŠ
Dcera noci ✔
AdventurePíše se rok 1871. Assassínům viktoriánské Anglie se sice podařilo z většiny osvobodit Londýn, avšak stále tu můžete narazit na nebezpečí. ~~~ ,,Poslal tě za mnou někdo z bratrstva? Nějaký mistr? George Westhouse? Mluv!" vyštěkla jsem na něj znovu a...
