Another Camp Story (L.P.)

23. Kamarádi?

Druhý den

Ráno mě probudí budík, jako vždy. Musím říct, že jsem docela odpočatá, protože jsem po včerejšku byla docela vysílená a jak jsem šla spát dřív než normálně. Včerejší dopoledne bylo zvláštní. Hráli jsme různé soutěže po týmech, typu který oddíl bude první v tom ,že všichni jeho členové doběhnou na určené místo, udělají tam tři dřepy a poběží zpět a tak. Znáte to ,určitě jste to všichni, alespoň jednou za svůj život hráli a jestli ne, tak je to fak zvláštní a nevím kam chodíte do školy nebo na tábory. Každopádně jsem se úplně necítíla na to, vidět Liama. Vím,že se vlastně nic zas tak hroznýho nestalo, byla to jen blbá pusa no ne ? Ale, já si zkrátka potřebovala urovnat svoje pocity a zjistit,že to co se stalo a to co jsem cítila bylo jen takové chvilkové poblouznění a já k Liamovi nic necítím a přiznejme si,že to bylo trochu těžký, když jsem celé odpoledne viděla Liama pouze v plandavých kraťasech a tílku, ve kterém byly vidět jeho svaly na rukou. Navíc se na mě dost, často díval,ale já vždy jen uhla pohledem. Neměla jsem sílu se na něj podívat. A tak trochu doufám,že dnes nepůjde běhat, protože nevím jestli teď už jsem na to připravená. Je to zvláštní. Jak se má člověk koukat na kamraráda se kterým se včera líbal ? A nevím jestli jsem připravená to hned po ránu řešit,ale asi čím dřív tím líp ne ? Každopádně, abych nebyla ke včerejšímu odpoledne jen kritická, tak bylo tam i pár světlých chvilek, například jsem složila kousek k písnčice,kterou asi hodlám zpívat na konci tábora. Ještě jsem to sice nezkoušela zpívat přímo s muzikou, ale pobrukovala jsem si to v melodii a myslím, že by to mohlo být opravdu dobrý a na to, jak jsem se cítla poměrně mizerně v tu chvíli kdy jsem to psala, je ta písnička zatím dost pozitivní. Což se divím. No,ale teď už je čas jít běhat. Dneska je venku pěkně zataženo,ale nevypadá to na zimu, spíše se mi zdá, že tam je celkem dusno. Snad nebude pršet. Obleču si tedy bílé tepláky a světle modré tričko, vykonám ranní hygienu,stáhnu si vlasy a vezmu mobil se sluchátky, pro případ,že by Liam opravdu nepřišel a odhodlaně se vydám k jezeru. Moje doufání o tom,že Liamovi nebudu muset čelit hned takhle po ránu se však téměř hned rozplynou, když ho spatřím tady na mě čekat jako každé ráno.

,,Dobrý ráno." pozdravím poměrně potichu a nervózně se kousnu do rtu.

,,Dobrý." otočí se na mě s lehkým úsměvem.

,,Bál jsem se, že sem nepříjdeš." přizná hned na to a já pokrčím rameny.

,,Taky jsem přemýšlela jestli tady budeš nebo ne." kouknu mu do očí a potom nastane chvíle ticha. Je to trochu zvláštní.

,,Měli bychom si promluvit." řekneme oba najednou načež se oba začneme smát a alespoň trochu se to mezi námi uvolní.

,,Ty první." pousměje se a já přikývnu.

,,Fajn, ehm ,tak jak bych začala. Prostě.....oba víme co se včera stalo a......zkrátka ti jen chci říct, že chápu, že ke mně nic necítíš, že to byla jen prostě náhoda,bylo to tou chvílí a.....prostě se to stalo. Já jsem byla trochu zmatená,ale pak jsem si uvědomila, že tě mám dost ráda na to, abych nechala jednu chybu nebo jeden úlet nějak zkazit to přátelství který mezi náma vzniklo." dostanu ze sebe a trochu úlevně vydechnu, protože líp jsem to podlemě říct nemohla.

,,Ale......" snaží se něco říct, ale já ho hned přeruším.

,,Ne opravdu Liame, chápu to, buď v klidu, nemusíš se omlouvat ani nic takovýho. Prostě bude nejlepší, když na to zapomeneme a budeme dál kamarádi hm?" kouknu na něj s lehkým úsměvem a úplně nedokážu z jeho výrazu vyčíst, co se mu honí v hlavě. On si nakonec lehce povzdechne a přikývne.

,,Jo, jestli to vidíš takhle tak máš asi pravdu, zapomeneme na to." na konci se lehce pousměje a mně spadne obrovský kámen ze srdce.

,,Takže kamarádi ?" zeptám se s úsměvem.