Dokážeme Cokoli 2 - Pomsta

Beze stopy

  Jack se potácel po travinách, které byly teď po několik období jeho domovem. Křižoval po zmrzlé trávě sem a tam. Snažil se najít jakýkoliv pach, jakýkoliv náznak, že se někdo z jeho milované smečky zachránil.
  Jenže chodil už druhý den, hladový, nevyspaný a bez naděje. Vlastně se jen tak vlekl. Občas zavětřil. Vlastně ho ani nenapadlo, že má hlad.
  Najednou ve zmrzlé křupající trávě uviděl srnu. Ležela tam na boku, mrtvá, zakonzervovaná chladem.
  Zakručelo mu v žaludku tak silně, že to muselo být slyšet pořádně daleko. Ze zvyku kus odkousl a vdechl vůni masa. Nic ale necítil. Překvapeně zamrkal a zkusil to znovu. Zpanikařil.
  On nemá čich! Musel mu to udělat ten kouř! To ale znamená, že nikoho nenajde. Také si nic neuloví... Co bude dělat?!
  Najednou tu tíhu neunesl. Chraplavě zaryčel. Mělo to být zavytí, ale nějak to pořád nešlo. A pekelně to bolelo.
  Ztichl tedy a dal se do jídla. Musel se přemáhat, neměl na jídlo chuť. Žaludek měl sevřený žalem, jak myslel na svého Fida. Co znamenalo, že ho ve snu volal? Snažil se Jacka probudit... Než ho samotného zasypaly sutiny?
  Zatřepal hlavou, aby se té odporné myšlenky zbavil.
  Nasoukal do sebe ještě pár soust a zvedl se k odchodu.
  Z dálky se ozvaly hlasy lidí. Jack sebou trhl, když si vzpomněl na tu zohavenou fenu...
  Nebude tady zůstávat déle. Půjde do kopců, hledat své přátele.
  A jakoby se Jack rozhodl správně, do bílé zmrzlé krajiny a vloček sněhu padajících k zemi, zasvítilo slunce.