Dokážeme Cokoli 2 - Pomsta

Úplněk

Jack se vracel do tábora. Svůj červený obojek bezpečně zahrabal, aby ho nikdo nenašel.
Prolezl tunelem do tábora a ztuhl. Cookie ležel přikrčený, Duffy před ním ochranářsky vrčel. Jedna šedá fena pitbulla měla tlamu od krve. Ano... z Cookieho hřbetu vytékal malý pramínek krve. Jack přiběhl a stoupl si mezi ně, aby na sebe nevyjeli.
,,Co se tady děje?!"
,,Kousla ho! Kousla štěně!"
,,Jsem hlídka! Mám chránit tábor před vetřelci!"
Vtom vylezla z doupěte Alfa. ,,Co tady děláte?! Má štěňata chtějí spát."
Duffy se poslušně přikrčil. ,,Alfo, omlouvám se za vzruch. Našel jsem při hledání bylinek toto štěně. Nemělo nikoho a tak mne napadlo, že bychom se ho mohli ujmout."
Alfa si posměšně odfrkla. ,,Nepotřebuju další ratlíky."
Jack cítil potřebu se ho zastat. ,,Alfo... Vím, že mi nepřísluší mluvit, ale... Duffy by jej mohl naučit léčitelství. Tím pádem by mohla tvá dcera Minnie podstoupit výcvik bojovníka."
,,Nebude nic podstupovat. Je jí souzeno být na nižší pozici."
,,A.. kdybych ji trénoval já? Mohla bys... Mohla bys mne přeložit na hlídku. Učil bych ji lovit a.. tak." Pomalu utichal, až ztichl úplně. Takhle drze si žádat o vyšší místo... Cítil se špatně a hloupě. Hlavně když kolem stála celá smečka. Jen Minnie svítily oči. Nejspíš by si to opravdu přála.
Když se znovu zastavil pohledem na Alfě, trochu se pod jejím přísným a jízlivým pohledem přikrčil.
Ona pomalu promluvila. ,,Štěně nechte projít. A co se týče tebe, Omego... Stav se u mě, jak budou štěňata venku."
,,Ano, Alfo."

V pelechu Alfy to vypadalo opravdu pohodlně. Byla tam tlustá vrstva podestýlky, ale nebyla to tráva a listí, nýbrž kůže velkých kořistí. Alfa se v malém prostoru pomalu otočila a zabodla do Jacka svůj pronikavý pohled. ,,Opravdu mne překvapuješ. Zaprvé, my nemáme žádné žáky a učitele, jako mají... Já ani nevím, kdo to má. Ale je to pěkně pitomý nápad. A zadruhé, jak si vůbec dovoluješ být tak drzý a žádat jen tak o vyšší pozici?"
,,Omlovám se, Alfo, jestli to vyznělo takhle. Jen mne ale napadla taková... Dohoda. Víš, vím že Minnie..." Minervu!" ,,Minervu moc nemusíš. Ať je to, co chce, je mi to jedno, jí to ničí. Nech mne ji trénovat a věnovat se jí. Na oplátku bys měla od ní... pokoj." Neříkalo se mu to lehce. Jejich vztah, jakožto vztah matky a dcery, byl opravdu mizerný. Bodalo ho to do srdce. Vždy si vzpomněl na svou matku.
Když Jacka poslala na denní světlo, bylo mu naopak lehko u srdce. Alfa nakonec souhlasila. Jack bude na hlídkařské pozici. Bude s sebou Minervu brát a učit ji.
Rozhlédl se. Minnie seděla u Duffovy nory a natahovala krk. Určitě byla zvědavostí bez sebe. Jack tedy nasadil sebevědomý úsměv a doklusal k ní.
,,Co maminka řekla? Můžem?!"
Jack se zasmál. ,,Ano," ňafl. ,,Budeme pořád spát u Duffa, ale jinak budeme ráno nastupovat s ostatními."
Minnie se tak rozsvítily oči, jako to už dlouho neviděl.
Jack ucítil v zádech pohled. Otočil se. Se značným odporem je sledoval Koran. Jack se otočil zpět k ní a nadšeně si vykládal, když k nim Korán přišel. ,,Tak ty budeš hlídkovat, ohavo? Tak to abychom se připravili na nevítané návštěvy často. Vsadím se, že to všechno proklouzne."
Jacka se mu podíval zpříma do očí. ,,Tak nás nech být a hlídej za nás, když mi nevěříš. Nechceš? Jo promiň, tobě totiž přijde hlídkování tak podřadné, však ty jsi přece vyšší lovec, pro tebe ta práce není!" Pustil se do něj Jack. Pak se otočil a důstojně odkráčel, s Minnie v patách.

Bylo pozdě v noci, když se probudil. Nebo ještě spal? Rozhlédl se. Nikde nikdo. Svět černobílý. Ano. Je ve snu. A už přesně věděl, jakou společnost by měl očekávat. Nechtěl propadnout panice jako posledně, a tak se vydal Akima hledat sám. Procházel se po lese. Stromy neměly jehličí, vypadaly jako úplně shořelé. A pak uslyšel i ten chrastivý hlas ze záhrobí. Vydal se za ním.
Jack se dostal až za trnitý keř. Přišel k nějaké mýtince, mohl si ji bezpečně prohlédnout. Byla ušlapaná, jakoby tudy prošla spousta psů. Uprostřed seděl Akim. Vypadal... Hrozně. Jack jakoby téměř zachytil ten hnilobný puch. Trochu se stáhl, aby na něj nebylo vidět. Ale nemusel se ani namáhat. Akim se otočil a věnoval mu vševědoucný pohled. Měl odhalené zuby a spokojeně se usmíval. Jack ztuhl, připravený utíkat. Ale tentokrát se za ním Akim nerozběhl. Jackovi došlo příliš pozdě, že na někoho čeká. Z křoví naproti zdráhavě a zmateně vykoukl malý černohnědý čenich. Jack toho psa poznal. Byl to Hugo. Co tady dělá?
Hugo se rozhlížel a pak usedl na několik psích délek od Akima. Nedůvěřivě si jej prohlížel. ,,Kdo jsi, cizinče?"
,,Ó, já cizinec nejsem. Jsem váš vůdce. Jsem Akim."
K Jackovi zděšení se začala nedůvěra z Hugových očí vytrácet. ,,Alfa říkala, že mne brzo navštívíš. Jsi tady, abys mne vzal mezi vás?"
V tu chvíli to Jackovi všechno docvaklo. Akim se dostane do mysli psům, a pak je ovládá. Dává to smysl. Zaryčel a vyrazil k nim za mýtinu. Z odhalených tesáků mu kapaly sliny.
Už byl skoro u nich. Stačí dva skoky a Akim bude znovu...
Jack bolestivě narazil do nějaké neviditelné zábrany. Kníkl, jak se lekl. Zmateně se díval před sebe, ale nic neviděl. Opatrně před sebe natáhl tlapu a položil ji na tu věc, která mu bránila ve varování či ochraně Huga.
Zpanikařil. Ne! Nenechá ho ublížit nikomu! Opřel se o tu zábranu tlapami, postavil se na všechny čtyři a zplna hrdla zavyl. ,,Hugo! Ne! Je to past!!!"
Neslyšel. Ani se nehnul, ani špičkou ucha, která by prozradila, že vnímal. Jack chvíli obcházel podél zábrany, než byl k němu Hugo zády. Akim k němu promlouval, a s posměšným úšklebkem, plným vítězství, se přitom díval Jackovi do očí.
Jack jeho pohled cítil až do morku kostí. Najednou mu bolestivě zatepalo v hlavě. Jack se tomu bránil, ale nešlo to. Tlapy mu ztěžkly. Snažil se zavýt, ale hrdlo se mu stáhlo. Nemohl dýchat. Bolestivě se snažil zvedat a zase zatahovat hrudník, ale hrdlo jej tak neskutečně pálilo... Zrak se mu mlžil, a to poslední, co slyšel, bylo: ,,Skvěle se ti odměním, ale nejdřív musíš zlikvidovat ty, kteří si nás nezaslouží. Kteří nás... Odmítají."