Dokážeme Cokoli 2 - Pomsta

Minnie to pochopila

  Jack šel s Minnie po lese. Šli mlčky, dokud si nebyli jistí, že opustili území. Šli do nového teritoria.
  Když se dostali k puklině ve skále, která byla jedinou cestou do kráteru plného hojné přírody, teprve tam začala Minnie mluvit.
  Byla to ta stejná noc. Byla tichá a hrozivá.
  Otočila se na Jacka a zastoupila mu cestu. Jack se jí po celou dobu nepodíval do očí. Co se týče otázek, jen zapíral.
  ,,No tak! Co je s tebou?!" Zavyla rozzuřeně. Jack se díval zarputile do země, jako neposlušné štěně.
  ,,Zřejmě jsi mě neslyšel." Zavrčela chladně. ,,Proč. Mi. Nic. Neřekneš?!." Nadechla se znovu. ,,Jsem tvá žákyně! Měl bys mi věřit!"
  Jack se prudce zvedl. Cvakl jí před čumákem a ona se lekla a převrátila se dozadu. Měla moc živou vzpomínku na Jacka jakožto nejnebezpečnější bestii široko daleko.
  Jack se zarazil a schoval tesáky, kterými před pár hodinami zaživa trhal psa.
  ,,Minnie- já...  nemůžu. Je to příliš nebezpečné."
  ,,Jak to může být nebezpečné?! Jen mi to řekni!"
  Jack se nadechl a zavrčel. ,,Jestli uděláš něco, co bude proti bezpečí těch, o kterých ti teď povím, zabiju tě."
  ,,O tom nepochybuji." Řekla suše.
  Jack na ni zíral. Kde se ta odvaha vzala? No jo, měla v krvi také lovce.
  ,,Tak jo..." Podíval se na ni. Vyčkávala tiše. Její modré oči ve svitu měsíce zářily. ,,Není to jednoduché-" ,,To neva, já počkám."
  Jack kývl. Zhluboka se nadechl a začal. ,,Ano, povídal jsem ti příběh o mně. Víš, že má smečka byla cvičená k boji. Že bych byl ochotný za ní položit život." Odmlčel se. ,,Znáš Lovce, že ano?"
  ,,Ano, Akim o nich hlásá, jak je porazil..."
  ,,Neporazil."
  ,,Cože?"
  ,,MY jsme byli Lovci."
  Minnie vyvalila oči. ,,Takže ta smečka, proti které jste bojovali, byli-"
  ,,Krvelační. Tak jsme jim říkali my. Ale to nejdůležitější je, koho jsem zabil. Ten pes, kterému jsem vyrval hrdlo, byl Akim."
  Minnie vyjekla a ucouvla. Jack napjal svaly. Nechtěl jí ublížit, ale jestli ji bude muset zastavit...
  ,,Zní to teď hrozně brutálně, já vím. Jenže to Akim mě vyhnal, špehoval nás a zničil mou matku. A teď... Teď mi vzal Fjodorka."
  ,,Ehm- koho?" Minnie byla v šoku ze všech těch jmen.
  ,,Ten... Kocour. Co jsme ho potkali. Učitel Jiskry. To je... BYL můj druh."
  Jacka zase bodlo u srdce. Posadil se a popotáhl. Do očí mu vstoupily slzy.
  Zíral na své packy. Co to udělal za chybu? Minnie byla vychována, že Akim je jediný možný vůdce. Bude ctít jeho zákony.
  Do cvrkajících cvrčků letní noci zazněl odvážný hlas mladé fenečky.
  ,, Ať je to cokoliv, jdu do toho. Akim není, za koho se vydává. Zasloužil si smrt a zaslouží si trpět i teď." Podívala se Jackovi do očí.
  ,,Jsem s tebou. Vždycky."

  S úsměvem šli vedle sebe. Hvězdy už pomalu bledly. Čas tak akorát, aby se vraceli do tábora.
  ,,Minnie?"
  ,,No?"
  ,,Na Úplňku, pokud se tam dostaneme, ti představím svou smečku."
  ,,Jsou tady?" Otočila se na něj radostně.
  ,, Jo..." Pousmál se.

  Jack celé dopoledne prospal. Minnie seděla s Cookiem a hlídala Korana. Už pomalu upadala do polospánku, chudák. Jack zamžoural, když jí Cookie napomenul, a pomalu se zvedl.
  Pousmál se. Cookie se tvářil hrozně důležitě. Jinak byl ale hrozné třeštidlo, uštěkaný a drzý.
  ,,Dobré ránko..." Zamručel Jack.
  ,,No skvělé," zabručela Minnie a šla si lehnout. Svalila se do svého pelechu.
  Oba tady byli od rána, ale skoro celou noc nespali.  Jenže to nesměl nikdo vědět, byli venku tajně.
  Jack si přilehl ke Koranovi. Ten spal a těžce oddechoval. Jack si ho pozorněji prohlížel. Vypadal jako světlá verze Huskyho. Nicméně moc se toho poznat nedalo. Koran měl na mnohých místech v srsti listy bylin a obkladů, na hlavě také.
  Do doupěte přiběhl Duffy s bylinkami v tlamě. Podíval se na Jacka a ztuhl, ale pak se uvolnil. Nevypadal moc nadšeně, že ho vidí, ale promluvil.
  ,,Nevím, jestli se probudí."
  ,,Mrzí mne to, že jsem mu tak ublížil. Do určité míry si to ale zasloužil." Řekl Jack klidně.
  Duffy pustil byliny a zavrčel nazpátek. ,,Copak ses pomátl?! Vždyť přijdou na to, odkud jsme a zabijí nás! Co když o tom Akim ví?!"
  Jack se zamračil. ,,Ví. Ale prozatím můžeme být v klidu..."
  ,,Jak jsi si tak jistý?"
  ,,Já...  Vlastně nevím..."
  Duffy vyměnil s Jackovou pomocí obklady. Rány byly opravdu hluboké. Jack se otřásl. ,,Vypadají jako ty moje, když mě vyháněli..."
  ,,O to víc bys měl vědět, jaké to je." Odsekl Duff a dovyměňoval zbytek. Pak beze slova odešel.
  Jack si zase lehl. Díval se ven, do ranního svitu, a hlídal, aby se mu už nic jiného nestalo.
  Pak se začal třást. Jack se k němu přitiskl, aby ho zahřál, i když to moc dobře nešlo, protože Koran byl o dost větší.
  Potom si Jack položil hlavu a usnul.