Dokážeme Cokoli 2 - Pomsta

O hladu

  Jack za sebou v čerstvém sněhu zanechával mělké stopy. Od doby, co našel čirou náhodou tu mrtvou srnu, už uběhly dva dny. Měl hlad.
  Všude bylo ticho. Bílá krajina byla poklidná... Ani potůček nešuměl. Věděl, že tady je. Narazil na něj, když s River opustili teritorium Akimovy smečky.
  Zabolelo ho, když si vzpomněl na River. Byla to jeho sestra, jediná, která za ním stála. Neměla tu smečku ráda a ani nebojovala v bitvě. Bála se, a Jack naštěstí přemluvil bývalého Alfu Zelenoočka, aby zůstala a dohlížela na matky a štěňata.
  Nakonec to pro ni dobře dopadlo. Čekala štěňata se svým druhem Hnědákem. Těšili se. River nedávno porodila jednu hnědou fenečku. Byli tak šťastní...
  Jack potlačil zakňučení a dál hledal pod bílým popraškem led.
  Jak se jim asi daří? Jak v mrazu přežijí? Věděl, že za chvíli začne tání, ale i tak... Měl o ně strach.
  Posunul si svůj červený obojek s tesáky tak, aby ho netlačil a bolestně vzdychl. Stýskalo se m-
  Najednou mu podklouzly tlapy on tvrdě dopadl na led. Tady je ten potok. Podrážděně zavrčel a chtěl vstát. Ozvalo se křupnutí. Bylo to jako výstřel, do toho ticha. Ztuhl, a vzápětí se odrazil, aby vyskočil dříve, než se led proboří. Nestihl to.
  Potok byl hluboký. Jack spadl do vody a o kry si pořezal holé popálené rameno. Pak se potopil...
  Ledová voda ho úplně paralyzovala, a když své svaly konečně donutil k pohybu, zjistil, že je nad ním led. Zpanikařil. Snažil se pod ledem zapřít o kameny pod vodou a dostat se k díře, kterou spadl dovnitř, ale... Nešlo to. Docházel mu kyslík a pud sebezáchovy se najednou projevil. Zapřel se tlapami o dno a silou vůle překonal křeč ze studené vody. Vzepřel se a rameny narazil do ledu. Jednou, dvakrát. Přece to musí jít! Navíc, když se propadl po takových mrazech a tak hubený, musí už nastat tání!
  S náhlou sebejistotou sebral všechny síly co měl. Voda mu naplnila nozdry a tlamu a Jack otevřel oči. Naposled udeřil do ledu. Cítil palčivou bolest od ran o led. Vyhrabal se na břeh a konečně se nadechl. Rozkašlal se a navzdory bolesti v krku ze sebe dostal všechnu vodu.
  Už neměl žízeň. Otočil se k odchodu, promáčený a třesoucí se zimou a šokem. Zalezl si pod nejbližší strom. Bylo tam pod spletitými kořeny místo. Bylo mu chladno. Schoulil se do klubíčka. Plakal. Slzy se mu koulely po tvářích. Snažil se zahřát, ale nešlo mu to. Takhle tedy umře... To všechno, ta válka, výprava do města lidí, záchrana koček... Všechno udělal, aby skončil takhle. Byl zklamaný.

  Zdál se mu sen. Běžel po louce směrem k zálivu v moři za jejich hradem. Věděl, že chtěl jít na hraniční hlídku, ale přece neuškodí, když půjde jinudy... Už viděl modrou hladinu, zvlněnou větrem. Zastavil se a zavětřil. Cítil... Sůl, lesní vůni borovic a také... Hnilobu. Rozhlédl se, aby spatřil, odkud zápach vychází... Viděl na skále zachycený jakoby malý promáčený uzlíček srsti.
  Obezřetně přistoupil blíže, aby si to prohlédl. Ztuhl hrůzou, když mu došlo, kdo to je. Byl to jeho druh Fjodor. Jako kotě. Jack zjistil, že jemu samotnému se na krku houpe ještě zelený obojek.
  S hrůzou zjistil, že na této hlídce jej měl zachránit. A neudělal to. Nechal ho umřít.

  Jack sebou trhl.
  Ke svému velkému překvapení byl naživu a docela suchý. Probudil se, když začínal nový den. Kapky bubnovaly na jeho chabý přístřešek. Začalo tání.
  Namáhavě vstal. Nohy se mu málem podlomily, a tak se chvíli opřel o zeď úkrytu. Chvíli zhluboka dýchal, než se odvážil udělat krok. Vyplížil se vrávoravě z provizorního pelechu a rozhlédl se. Vítr byl určitě teplejší. A na zemi byla holá, bahnitá místa. Začalo tání. To ale nemohlo nastat přes noc. Jak dlouho spal?
  Nevěděl. Bylo mu však jasné, že dlouho, protože když se ohlédl na své holé rameno, spatřil také svá vystouplá žebra. Došlo mu, jaký má vlastně šílený hlad. Bylo mu z hladu špatně. A točila se mu hlava slabostí.
  Jenže pořád skoro nic necítil. Dokázal rozeznat jen pachy hodně silné. A tady kromě vlhké hlíny a kouře nic cítit nešlo.
  Počkat...Kouř?
  Jack se zarazil a připravil se na útěk před požárem. Pak si ale uvědomil, že tento pach byl jiný. Byl sice jako hořící dřevo, to ano, ale... Byla tam ještě taková zvláštní příměs... Jackovi to připomínalo zápach takových těch velkých věcí na kolech. Co měli lidé.
  Vydal se za pachem. Příčilo se mu být v lidské blízkosti, ale třeba se bude moct najíst z té odpadní plechové krabice. Občas tam bylo něco na zub...
  Zjistil, že na kopci o kousek dál opravdu leží osada malých chaloupek. Vydal se tedy na vratkých packách tím směrem. Musel zhluboka dýchat, aby se mu nezatočila hlava a on neupadl do slizkého bahna...

  Doklopýtal k jednomu z domů. Nikde nikdo. Všude bylo ticho, jen v sadu si hrály na stromě lidská mláďata. Nevšimla si ho... Ale fena za plotem jo...