Dokážeme Cokoli 2 - Pomsta

Smečka

  Jack nejdříve nic neviděl. Vnímal, jak ho sluneční paprsky šimrají na víčkách. Ze začátku byl ale příliš slabý  na to, aby je otevřel.
  Slyšel tlumené hlasy. Byly... Mírumilovné. Klidné. Jackovi se zdálo, že zaslechl někde ňafnout štěně. V tom okamžiku už oči otevřít musel. Udělal tak a údivem zvedl hlavu. Byl v prostorné, světlé jeskyňce. Ze stropu trčely kořínky nějakých rostlin a na zem dopadalo světlo z venku. Snažil se zvednout.
  Nějaký malý pes se k němu rozběhl.
  ,,Ne! Lež. Ty bojovníku, zvládls to! " Zasmál se. Pes byl bílý. Jack ho znal. Srdce mu poskočilo radostí.
  ,,Duffy- auuu-" měl pocit, že se mu rozskočí hlava. Duffy se okamžitě otočil ke zdi s bylinkami a přiskočil s mákem proti bolesti. Jack chvíli počkal, až se s ním svět přestane točit a promluvil.
  ,,Kde to jsem? Jsme... U Lovců?"
  Duff ho okamžitě zarazil. ,,Ne! Musíš být ticho. Nikdy se nezmiňuj o Lovcích, obojku ani o ničem s námi spojeným."
  Jack přikývl. Mimochodem si vzpomněl, že obojek mu vzal... Akim. Ale bylo to vůbec skutečné? Nebyl to jen výplod jeho fantazie, obohacený horečkou z hadího jedu?
  V tuto chvíli ho však spíše zajímalo, proč se nesmí o ničem zmínit. Ztišil hlas a zeptal se. ,,Proč nesmím... Ty víš co?"
  Duffy se nervózně ošil. ,,Uvidíš, časem. Jen neudělej žádnou blbost."
  Jack to nepochopil, ale prozatím se přestal ptát. Sledoval Duffyho, přebíhajícího od jedné hromádky bylinek ke druhé. Prohlížel si jeskyni. Byla prostorná, a vzadu byl vlez do oddělené místnosti. Nevěděl, co tam je. Chtěl se jít podívat, ale cítil, jak slabý je a že by se neudržel na nohou.
  Položil si hlavu na packy. Duffy dělal různé mastí a obklady. Pořád se zaraženě ohlížel na Jacka. Ten si toho všiml. Nad čím Duffy přemýšlí?
  ,,Co se děje?" Zeptal se Jack podrážděně, když zachytil Duffův zamýšlený pohled. Duffy se hned otočil.
  Jack se naježil. Vstal a zapotácel se. ,,Ptám se, co j-" Znovu spadl a narazil si hlavu. ,,Nngh-"
  Duffy ho dostal znovu na pelech. ,,Ne! Musíš ležet.. "

  Jack se ho ptal poněkolikáté. Byl asi třetí den. Duffy se na něj díval stejně zaraženě. Jack tedy, hned po ránu, jak mu Duffy přinesl jídlo, protože nesměl ven, znovu začal...
  ,,Duffy," povzdechl si. ,,Mně můžeš věři-"
  Duff se na něj zprudka otočil. Měl nakrčený čumák. ,,Tak jo! Budu! Ale jestli si budeš myslet, že jsem blázen, není to můj problém."
  Jack na něj zíral, visel mu přímo očima na tlamě. Co by mohlo znít bláznivě od Duffa léčitele? Je moudrý a chytrý a...
  Ale Duff už pokračoval.
  ,, Když jsi sem přiběhl, skoro jsem tě nepoznal. Byl jsi od bláta a kdybys mi neukázal tu ránu, ani bych ji nenašel."
  ,,To zní docela normálně, " Neodpustil si Jack.
  ,,Ale, hadi, co žijí tady, by každého psa zabili. Vydržel jsi dlouho, ale pak jsi měl všechny příznaky, co má umírající. Dokážu vyléčit hodně, a mám... Mám možná i nějaké... schopnosti, ale ty jsi umřel."
  ,,Ale ne, vidíš? Jsem tady!" Jack chabě zamával ocasem z pelechu."
  ,,Ne, Jacku. Nedýchal jsi. Jsem léčitel. Poznám, když je pes mrtvý. Jednu chvíli jsi byl cítit smrtí a pak.. " Najednou se Duffy zarazil. ,,Ale ne. Jsou to hlouposti. Nikdo nevstane z mrtvých. Promiň."
  Jack se zvedl. Zavrávoral, ale byl teď silnější a proslavil se. ,,Ne, jsem rád, že ses mi svěřil." Olízl mu ucho.
  ,,Tak jo. Ale zase si lehni."
  ,,Nemůžu ležet! Unudím se k smrti!"
 
  Několik dní uběhlo. Venku spolu zápolila štěňata, rostla a sílila. Jack na ně neviděl, jako vězeň musel zůstat uvnitř, dokud se nezotaví. Pak se rozhodne, co s ním. Už mu dávno došlo, že není u Lovců. Ale pořád na ně myslel. Třeba mu pak smečkový život pomůže...
  Z myšlenek ho vytrhl sametový, zlověstný hlas. V mírumilovné jeskyňce to znělo hrozivě. Jack na nikoho neviděl. Ale poslouchal. To mu stačilo.
  ,,Léčiteli. Jak je na tom vězeň?"
  ,,Je mu líp Alfo."
  ,,Jaktože jsi mi to nepřišel říct?" Zavrčela fena. Byla arogantní a podlá.
  ,,Promiň, chtěl jsem ti to říct večer. Ještě chvíli bude muset jíst nějaké byliny. Už ale pomalu snižuju dávk-"
  ,,To mě nezajímá, dělej si co chceš. Ale večer mi ho přiveď."
 
  Jack zahlédl, jak za rohem vykoukla hnědo- černá hlavička s nebeský modrýma očima. Jack se na ni překvapeně podíval.
  Bylo to jedno ze štěňat. Ta nesmělá fenečka chvíli stydlivě váhala, než se vydala k Jackovi.
  ,, Ahoj," usmál se na ni.
  ,,Ahoj..."
  Byla štíhlá... Ne, spíš hubená, a měla polodlouhou srst. Jackovi se hned zalíbila, připomněla mu jeho v mladém věku. Nesmělá a bojácná...
  Jack se na ni musel zaměřit, protože se ho na něco ptala.
  ,,Odkud jsi?"
  ,,Ehm... Já... Byl jsem samotář, " Vysypal ze sebe.
  ,,Aha... Proč máš tolik jizev? A co se ti stalo s ramenem? Žádná smečka tě nechránila?"
  Ne, to já jsem chránil smečku.
  ,,Ne, byl jsem sám."
  Jack se mimoděk podíval na rameno. Popálenina už krásně zarůstala. Usmál se. Vypadal předtím jak nějaká vypelichaná zrůda.
  Mezitím se po jeskyni rozlehl křik. Tři baculatá trikolorní štěňata s hustou srstí strčila hrubě do fenky. ,,Uhni, sestři, je načase, aby vetřelec poznal, s kým má tu čest!"
  ,,Ne, počkej, on je hodný!"
  Štěňata se na něj sesypala a drobnými zoubky ho hryzala všude. Do uší, do tlap... Jack se snažil je setřást. Bojovali chabě, tak se rozhodl je nechat. Fenečka tam rozpolceně stála a nevěděla, co má dělat.
  Pak vešla Alfa. Poznal její panovačný hlas. ,,Alou ven! Neříkala jsem vám něco o tomhle?"
  Štěňata vyběhla ven. Fenka se trousila za nimi.
  ,,Maminko, nezlob se na ně, já jsem sem přišla první..."
  ,,Alfo! Jsem tvá Alfa!"
  Jack sebou trhl. Jak rychle ta fena změnila tón z těch ostatních štěňat na ni. Jak to?
  Jack se za nimi díval, jak odcházejí.

  Když se blížil večer, Jack ze sebe slízával poslední zbytky bahna a vybíral si kožich. Měl se postavit před celou smečku. Měli rozhodnout, jestli ho přijmou.
  Co je mu vlastně potom? Tohle není jeho smečka, pokud to dobře pochopil. Bude tady jen, dokud se úplně nezotaví. Proč tady vůbec zůstal Duffy?
  Jacka ozářilo silné, jasné světlo. Ocitl se na mýtině pod skalní stěnou, kde byl jakýsi balvan, na kterém už čekala Alfa. Byla to černohnědá fena dobrmana, dobře osvalená. Šel z ní respekt.
  Jak psi viděli vetřelce, okamžitě zpozorněli. Utvořili pod skalou půlkruh a čekali, co bude. Vládlo tam napětí. Jack zvedl hlavu a přimhouřil oči, aby proti slunci viděl. Vše bylo ozářeno oranžovým světlem. Bylo to kouzelné a...divoké.
  ,,Odkud jsi k nám přišel, cizinče?" Zeptala se pohrdavě Alfa. Jack vedle ní zahlédl Betu, nejspíš také Border kolie.
  Jack se snažil soustředit na otázku. ,,Byl Jsem samotář. Hledal jsem smečku, do které bych mohl patřit. Ale uštkla mne ten had. Volal jsem o pomoc a vy jste přišli."
  Alfa si pobaveně odfrkla. Bylo to poprvé, co u ní viděl projevit jiné emoce než aroganci. ,,No, abych řekla pravdu, proběhl jsi strážemi, jako by se nechumelilo, a nakonec jsi se svalil přímo tady doprostřed..."
  Jack se omluvně usmál. ,,Pardon, skoro nic jsem neviděl,"
  Skoro si nevšiml, že seskočila z balvanu. Jack se nechal příliš unést.
  Celá se napjala a stála tam nadřízeně a čekala. Jackovi nedošlo, že po něm chce určitý úkon, dokud mu neřekla. Jack si tak zvykl být Alfou, že si to neuvědomil.
  ,,Podřiď se," zasyčela.
  Jack na ni zíral, tlapy zapřené. Nedokázal to udělat. Až když přistoupila, sklonil hlavu a položil se na zem.
  ,,Odteď jsem tvá Alfa. Budeš poslouchat rozkazy na slovo a plnit je i s nasazením života."
  Ne, to se pleteš, Alfo. Zůstane tu jen, dokud nebude úplně fit.

  Jack ležel u doupěte léčitele. Byla mu přidělena práce a místo Omegy. To zahrnovalo sklízení po jídle, stlání podestýlek a hlavně pomoc léčiteli. Už měl vše uděláno a stmívalo se. Čekal na večeři, která se blížila.
Když Alfa svolala k jídlu, vydal se na mýtinu, ale v půlce se ohlédl na Duffa. Beta si toho všiml. ,,Omego, léčitel je u nás nejníže a se smečkou nejí."
  Jack se naježil. Ale podlehl a se vzpurným výrazem se vydal do kruhu. Tohle si pamatoval. Počkat, jak se mají ostatní a vzít si zbytky. Tak, jak to dělal jako štěně.
  Čekal, že si Alfa vezme jídlo a po ní Beta a půjde to dál, ale Jack si všiml, jak se všichni tváří napjatě. Alfa promluvila.
  ,,Má smečko. Než se najíme, pojďme projevit účtu našemu předku a mému strýci. Byl skvělým a čestným bojovníkem. Pojďme teď udělit chvíli ticha pro Akima."
  Do Jacka jakoby uhodil blesk. Stál, zíral do země.
 
  Ztratil chuť k jídlu. Raději to proto vzal podvyživenému Duffymu. Ten to ocenil.
  Jestli se mu předtím smečka nezamlouvala, teď ji přímo nenáviděl...