Dokážeme Cokoli 2 - Pomsta

Kde zradu nečekal

  Jack se probudil. Bylo pozdní dopoledne a on spal dost dlouho. Alfa mu naštěstí odpustila ranní a polední hlídku. Měl čas se teď vyspat, ale večer půjde na  celonoční hlídku. Bude se prostě procházet po teritoriu. Stejně mu to ale nesedělo. Proti vetřelci stejně sám v noci a ve tmě nic nezmůže. Prozatím to ale nechal být. Vstal, protáhl se a posadil. Minnie ještě spala. Klidně oddechovala. Jack ji chvíli pozoroval a pak se rozhodl, že se půjde podívat do hlavní jeskyňky, kde pracuje Duffy. Slyšel jeho tlumený jemný hlas, který naznačoval léčitelovu moudrost. Byl vždy tak klidný a vyrovnaný... Jak to jen dokáže?
  Povzdechl si a vydal se za ním. V tu chvíli, jak procházel kolem rohu, se málem srazil s Cookiem. Cookie vystrašeně nadskočil a naježil se. Je možné, že Jack v přítmí vypadal hrozivě, ale rozhodně ne tak, aby se ho mladý pejsek stranil. V jeho očích byla čirá hrůza. ,,N- nechoď blíž! Varuju tě..."
  Jack na to teď opravdu neměl náladu.  Nakvašeně se zašklebil a prošel kolem něj. Cookie sebou trhl, jak se o něj Jack otřel bokem. ,,Tak bacha, ať ti neukousnu oháňku."
  Do toho všeho se přimíchal ještě Duffy. ,,Jacku! Co ho strašíš- Vždyť víš, že má od příchodu trauma."
  Jack se na něj obořil. ,,No a! Já na to teď nemám náladu. Omlouvám se, ale opravdu ne!" Naježil se a už se chystal vylézt z nory, když ho Duffy zastavil.
  ,,Počkej, nemohl bys mi prosím pomoct?" Asi toho měl opravdu dost na práci, protože si normálně o pomoc nežádal. Jack se zastavil, a musel se zhluboka nadechnout, než se otočil.
  ,,Ano?" Zeptal se mírně.
  ,,Potřeboval bych od řeky heřmánek. Dochází mi, a pár psů v noci, jak bylo chladno, na úplňku, dostalo rýmu." Pak se zamyslel. ,,Cookie, jdi s ním. Slibuju, že budeš v bezpečí. Nikomu nevěřím tak, jako Jackovi."
  Jack zůstal zaraženě stát. Tahle poznámka jej nečekaně zahřála u srdce.
  Už mírněji se otočil a pokynul Cookiemu, že vyrazí, aby byli zpět do večeře.

  Pomalu šli lesem, protože Cookie měl ještě krátké štěněcí nožičky. Ale už dorostl Duffyho, což znamenalo, že bude určitě ještě větší. Rostou jako z vody, všichni. Pomyslel na Minnie a mimoděk se usmál.
  Cookie si toho všiml a trhl sebou. Jack na to nereagoval. On na to musí přijít sám, že Jackovi může věřit...
  Došli k ševelící řece. Na pomalé části vody byly nášlapné kameny. Zato asi dvě psí délky od kamenů byl vodopád, několik metrů ničeho a pak temná hladina. Jack jen hádal, jak hluboká asi je. Vodu nemusel a tak ho trochu zamrazilo, když pohlédl do hlubin.
  Cookie se díval také, ale vypadal poklidně. Tedy, ne když musel stát vedle Jacka, ale... Z vody si nic nedělal.
  Jack se oklepal a zavelel. ,,Jdeme, ať to máme za sebou."
  Pomalu přeskákali kameny. Byly ploché a prostorné, zato ale pekelně kluzké. Jack musel vynaložit všechny síly, aby se na nich udržel, a Cookieho musel jednou vytáhnout nahoru.
  Na druhé straně byla louka, která byl posetá bylinami a všemi možnými rostlinami.
Co je tohle za místo?
  Některé rostliny takhle vůbec nerostou vedle sebe. Tohle vypadalo tajemně a kouzelně...
  ,,Jacku..."
  ,,Hmmm?!" Zahuhňal z dálky Jack s plnou tlamou heřmánku.
  ,,Neměl... Neměl bych to všechno vzít já? Abys mě kdyžtak zase chytil..."
  Jack došel blíž a byliny pustil. ,,No, ale já myslím, že to zvládneme," usmál se. Doufal, že přesvědčivě, protože sám si jistý nebyl. ,,Navíc, nechceme se vracet, ne?"
  ,,Hm... Tak jo. Ale... Zachráníš mě, kdyby něco?"
  ,,Si piš."
  ,,Tak jo."

  Mlčky přeskákali zase na druhou stranu. Jack zamručel přes byliny aby na sebe upoutal jeho pozornost a sedl si vyčerpaně. Cookie ani nevěděl, jaký problém mu voda dělá. Znovu a znovu si v hlavě promítal, jak byl uvězněný pod ledem, až ho Cookie přerušil.
  ,,Můžeš? Co se děje?"
  ,,Jo, nic. Už jdu..."

  U večeře se nic zvláštního nestalo. Naštěstí. Už toho měl dost. Po jídle, které bylo větší, než za jeho úlohy Omegy, si sedl a vyhříval se v posledních paprscích zapadajícího slunce. Jeho plný žaludek jej příjemně hřál a on pozoroval, jak dění v táboře pomalu utichá. Když už bylo šero a v táboře bylo jen pár šářivých jedinců, Jack si řekl, že je pomalu čas. Zrovna se chtěl vydat ven z tábora, když se u vchodu střetnul s Betou. Černobílý chundelatý pes Border collie se na Jacka přívětivě usmál.
  ,,Hodně štěstí. A ještě nechoď ven z tábora, až se setmí a přijde hlídka na tábor."
  Jack kývl. Byl trochu překvapený jeho přátelským tónem, ale sedl si doprostřed a ještě čekal.
  Jeden si takhle neuvědomí, že se stmívá, protože si pořád zvyká na šero, kterého přibývá. Prostě tam tak seděl a pozoroval růžovofialové mraky, až najednou koukal na hvězdy. Co jsou to vlastně hvězdy? Vždycky ho to zajímalo...
  Jack se oklepal a zvedl se. V táboře už nikdo nebyl. Všichni spokojeně oddychovali v peleších. Naproti se z nory vymotala nějaká hubená postava. Jack se zvedl a šel jí naproti. On si jej ale nevšimla a protáhla se křovím. Jack viděl, jak se plížila. Kdo to byl? A co měl za lubem?
  Jack potlačil nutkání se za ním vydat. Musel počkat na střídání. Naštěstí se zanedlouho vynořila hlídka. K jeho velkému zklamání to byl Hugo. Jack se ujistil, že si ho všiml a otočil se k odchodu.
  Hugo s ním nemluvil. Vůbec se teď nebavili. Jack měl pocit, že byl jakýsi zamlklý a zamyšlený... Jakoby něco ovládalo jeho myšlenky.
  Zaplašil ty děsivé představy, protože měl jít do temného lesa a jít hledat toho psa, co se plížil ven, jakoby to nesměl dělat.
  Jack naštěstí narazil na jeho stopu. Hned ho udeřila do čenichu. Byla to Minerva. Hned u tábora nechala značku, aby to vypadalo, že se byla vyprázdnit.
  Jack musel uznat, že je chytrá a šikovná. Tohle by ale neměla dělat. Mu byly nějaké zákony této smečky ukradené, ale mohla by mít průšvih. A to on nechtěl.
  Zrychlil a uháněl po její stopě, co to dalo. Pořád byla štěně a on nevěděl, co vyvede.
  K jeho velkému překvapení nezatočila k novým teritoriím, ale k hranici s kočkami, které byly na tomto území v podstatě vězněny.
  To se Jackovi nelíbilo. Už když doběhl a schoval se za keř, slyšel Minervin hlas. Skryl se ve stínu. Za potokem, na uválené malé louce, vedle sebe na zádech ležely Minerva s nějakou kočkou. Byla štíhlá, měla hladkou srst a... Kočka se na chvíli otočila a Jack ztuhl. Copak by Minerva mohla mluvit s někým takovým?! Jack se naježil. Stínodráp. Jeho limetkově zelené oči a to zbarvení... Ale on je mrtvý. No, ale to Akim taky.
  Kočka ale promluvila. Byl to jemný mladý hlas samičky. Jack se podíval lépe a zjistil, že měla kratší tlamičku, byla podstatně menší a měla kulatá ouška. Jack zamrkal a zbavil se nepříjemného pocitu. Minnie nebyla v nebezpečí.  Přesto se rozhodl zůstat. Vypadaly šťastně a bezstarostně, lákalo ho je pozorovat. Napínal sluch, aby se dozvěděl co nejvíc.
  ,,Takže... Jiskro?"
  ,,Áno?"
  ,,Támhle je Velký vůz, to je Malý vůz a ...."
  ,,Jo, to je Orion."
  ,,To je hustý. Vy kočky máte takové hezké zvyky... Pojmenovat hvězdy, seskládat z nich souhvězdí. "
  ,,Jestli tě zajímá tohle, byla bys skvělá  kočka. Navíc už umíš přes polovic. Pak mě někdy musíš naučit vaše psí zvyky!"
  Minnie zněla trochu smutně, když kníkla: ,,Myslím, že není co. My psi nemáme nic takového..."
  ,,To nevadí, něco se určitě najde."
  ,,Jiskří?"
  ,,No?"
  ,,Jsi skvělá kámoška."
  ,,Ty taky." Zavrněla kočička.
 
  Kdyby jen Minnie věděla, co všechno by se mohla naučit, kdyby vyrůstala u Lovců...
 
  ,,A jak se daří v klanu?"
  ,,A jo. Ale učitel je horší a horší." Teď zase zněla utrápeně Jiskra. ,,Pořád mne posílá samotnou. A ty jeho pohledy... Ničí mne to."
  ,,Vydrž."
  ,,Co?"
  ,,Vydrž a nevzdávej se. To mi řekl můj učitel Jack, když jsem byla smutná z toho, jak se ke mně Alfa chovala."
  Jack se musel pousmát. Byla chytrá a snažila se pomoci druhým. Jako River.
  Byl na ni hrdý.