Dokážeme Cokoli 2 - Pomsta

Zotavení

  Příroda se rychle zotavovala ze zimy a stejně tak i Jack. Na stromech už rostlo listí a oteplilo se.
  Jackovo popálené rameno se hezky hojilo, ale ještě zůstávalo holé. Čich se mu pomalu vracel, ale ještě schopný lovu úplně nebyl.
 
  Jack se probudil. Ležel ve svém provizorním doupěti pod ohlou jabloní. Bylo tam útulno a přesně místo pro něj. Tady vždy spával. Připomínala mu domov a Zkroucený strom.
  Jen chyběl Fjodor. Jackovi to trhalo srdce vždy, když si na něj vzpomněl.
  Povzdechl si a vylezl do chladného rána. Protáhl se a zhluboka nedechl. Občas si dělal taková cvičení na čich. Vyjmenoval si v duchu, co všechno cítí. Lepšil se.
Měl to ke Sněžence jen kousek přes pole. Skákal rosou a vysokou trávou tím směrem.
  Pod plotem se protáhl a jako vždy si umazal bílé břicho od bahna.
  Přátelsky se pozdravili. Sněženka měla misku plnou až po okraj. Čekala na něj.
 
  Seděli a jedli z misky. Mezi tím si jen tak povídali. Byli dobří kamarádi.
  Sněženka po chvilce prohodila, jen tak mimochodem: ,,Jacku, kde je tvá smečka?"
  Jack se naježil, ale pak si uvědomil, že jí to dluží. ,,Já nevím. Mrtvá? Pryč? Ztracená?"
  ,,Jak... Jak se to stalo?"
  ,,Náš tábor začal v noci hořet. Když jsem se probudil, zbyli tam jen ti mrtví. A byli tam lidé. Zabíjeli zraněné psy. Jedna fena hořela a ten člověk ji zastřelil."
  ,,To ne! Lidé jsou hod-"
  ,,Možná ten tvůj k tobě. Vím, co jsem viděl!" Zavrčel.
  ,,Jo. Pokračuj."
  ,,No. Přišel jsem o srst na rameni a o čich. Proto jsem měl hlad."
  ,,Ty umíš lovit?! " štěkla nadšeně. ,,Nauč mne to! Prosím!"
  ,,Já ti nevím... Jsi na řetězu. A já jsem teď se slabým čichem nemožný... Ale mohl bych tě naučit základní bojové taktiky."
  ,,Ano! Ano!" Štěkala nadšeně.
  ,,Tiše! Uslyší nás tvůj pán!" Zavrčel.

  Sněženka se učila dobře. Jack z ní měl radost. Byl si jistý, že teď by se už jakž takž ubránila. Štěkali a zápasili, zamotávali se do řetízku...
  Až se rozrazily dveře od domu a  vyšel člověk. Ztuhl, cosi zařval a vrátil se do domu. Když opět vylezl, v ruce svíral pušku...

  Jack ztuhl a vrčel. Věděl, že nedokáže utéct. Nesmí tedy ukázat, že je slabý. Lidé střílejí z obrany, vzteku a na slabé psy. Nesmí... Se... Podvolit.
  Vycenil tesáky ještě víc a vydal ze sebe tak temné zavrčení, že to znělo jako přicházející bouře. Sněženka sebou trhla.
  ,, Jacku, ne! Když uvidí, že jsi klidný a nejsi hrozba, nechá tě!"
  Jack tomu ale nevěřil. ,,Opravdu?! A jak to, že jsem viděl, jak lidé zabili psy, bojující o život?"
  ,,Oni nejsou takoví! Jsou jako psi. Každý jiný. Někdo je hodný a někdo zlý!"
  Jack se zarazil a schoval tesáky. Má pravdu? Možná měl jen smůlu na zlé lidi.
  Pomalu se posadil a zavřel tlamu. Tohle bylo to jediné, co mohl udělat. Nepodvolí se za žádnou cenu.
  Trhl sebou, když na něj chlap něco hrubě zařval. Dal si pušku k tváři...
  A Jackovi výhled zakryla bílá srst.   Sněženka se postavila před něj. Jack překvapeně zamrkal.
  Člověk spustil ruku se zbraní dolů. Potom si Jacka bedlivě prohlédl. Jackovi to bylo nepříjemné.
  Pak člověk cosi smířlivě zamumlal. Natáhl k Jackovi ruku a Jack uhnul a zavrčel. Člověk se obrátil a zalezl zpět do domu. Když se vrátil, svíral v ruce místo pušky kovovou misku, jakou měla Sněženka. V ní byly ty suché kuličky a nějaká... Masová směs se šťávou. Člověk to postavil před Jacka a poodstoupil. Jack se na něj vděčně podíval a pustil se do jídla...