Dokážeme Cokoli 2 - Pomsta

Úplněk začíná

  Jack se potácel po táboře. Byl nervózní jako nikdy předtím.
  Krajinou se táhla mlha a vlezlý, vlhký chlad byl všudypřítomný. Trochu se otřepal, aby si načechral srst a byla mu menší zima.
  Minnie, a vlastně všichni, kteří věděli, co se dnes odehraje, si nervózně povídali.
  Medvěd se tvářil trochu zaraženě. Tig se tiskl k Minnie a utěšoval ji. Flynn šel pomáhat Cookiemu, aby se odreagoval a Koran přecházel po táboře spolu s Jackem.
  Jack měl v žaludku cvrčky. Strach, nervozita a odhodlání ho unavovaly, ale spát jít nechtěl.
  Skoro si ani nevšiml, že na něj Alfa zavolala. Ze zamyšlení ho probralo až šťouchnutí Korana.
  Alfa se netvářila, že ho z něčeho podezírá, ale Jack měl pocit, že se tváří tak provinile, že to musí poznat.
  Ale nepoznala. Místo toho mu jen něco stroze oznámila.
  ,,Dneska půjdeš hlídat jeskyni."
  ,,Ale..."
  ,,Neboj, až přijdou všichni, připojíš se k nám. Budeš nám pomáhat zbavovat se koček."
  Zbavovat?! Jack ztuhl. I Minerva to slyšela a celá se napjala. Jack po ní vrhl varovný pohled.
  ,,Ano, Alfo. Provedu. Kdy mám jít?"
  ,,Za chvíli bude večeře. Pojez s námi a pak půjdeš. Dnes tam budeš bohužel hlídat sám. V ostatních smečkách se nikdo nepřihlásil."
  Jack přikývl.

  Snažil se sníst alespoň něco. Ale žaludek měl stáhnutý nervozitou. Nevěděl proč, ale cítil pohromu. Co když už nikdy neuvidí Fjodora? Co když... Bude muset bojovat proti němu? Co když ho... Bude muset zabít?
  Při téhle myšlence se mu udělalo tak zle, že vzal své maso. Donesl ho do nory. ,,Cookie? Na, něco jsem ti přinesl. Nebudu to..."
  Zpoza rohu se vynořila střapatá hlava. Duffy. ,,A proč bys to jako dělal?!"
  ,,No, jestli chceš, můžeš si dát i ty. Ale Cookie to dnes asi bude potřebovat."
  ,,Cookie nikam nejde, stejně jako já."
  ,,To je na něm, " zavrčel ledabyle Jack.
  ,,Opovaž se ho tahat dosvých špinavých záležitostí!" Zavrčel Duff temně.
  Jack sebou trhl. Jeho nevraživost a nenávist pálila.

  Jack vylezl a zjistil, že všichni byli po jídle. Každému z jeho přátel věnoval významný pohled. Pak se obrátil ke skále, kde ležela Alfa.
  ,,Alfo, už půjdu. Vezmu to oklikou, ještě se projdu."
  Alfa znuděně zívla. ,,Dělej, co chceš, ale ať jsi tam na čas."
  ,,Spolehni se."
  Její osudová chyba bude, že je jí celkem jedno, co se děje, i když je to její smečka. Jack se rozběhl hlavním východem z tábora.
  Beta mu věnoval pohled plný odhodlání. Proč? Copak ho zná?!
  Utíkal jen chvilku, když narazil na dva velké trnité keře, kde, když sem poprvé přišel, uvíznul s obojkem.
  Zaryl drápy do hlíny. Byla vlhká, šlo to dobře. Hrabal a drásal písčitou hlínu, až se pod tmavou půdou objevil chabý náznak červené. Protože svůj obojek tady nenechá.
  Vytáhl ho, celý umazaný od hlíny. Musel ho třepat a trochu otřít v trávě, protože skoro nebylo poznat, že je červený.
  Kde je asi Fjodorův obojek?
  Jack si ho zatím nesl v tlamě. Nevěděl, koho potká.
  Ale šel sám. Les byl tichý a žluté listí na stromech byla v krajině jediná barva. Vše bylo jinak mléčné a šedé, ponuré a chladné.
  Tesáky v obojku se strašidelně leskly. Jakoby Jacka před něčím varovaly. Ale on nedával pozor.

  Zastavil se u kráteru. Na dně se houpala jezírka průzračné vody. Ale Jack skoro čekal, že tam spatří krev...
  Možná, že tam dneska bude.
  Povzdechl si. Došel k jeskyni. Opravdu, nikdo tam nebyl. Asi už odešel dřív. No, alespoň ho nebude nikdo podezřívat, když tady chodí s obojkem.
  Nejdříve si jen sedl ke vchodu. Vdechoval chladný vzduch a pozoroval temnou krajinu posetou zlatavými listy. Skoro to vypadalo, jakoby les hořel.
  Zpoza něj zaznělo to nadpozemské zahučení. Otočil se. Rozhodl tobrát to jako volání. Pomalu došel až ke kameni.
  Pojď sem. Pojď blíž! Znělo mu v uších.
  Přehodil si obojek přes hlavu a jednou packou si ho přetáhl na krk. Pak se opatrně přiblížil. Tesáky se leskly v mléčném nazelenalém světle.
  Jack vstoupil předními packami do vody, mezi mrtvé kočky. Odporně páchly, ale on tomu nevěnoval pozornost. Byl úplně uhranutý. Hleděl na kámen. Vstoupil do vody až po břicho. Voda studila tak moc, že to skoro až bolelo.
  ,,Ach, přišel jsi zase?" Objevila se silueta psa v kameni.
  ,,Caspiane!" Vydechl Jack. ,,Jsem rád, že tě vidím."
  ,,Já taky. Co potřebuješ?"
  ,,Já?" Zarazil se. ,,Nevím, popravdě. Jsem strašně nervózní. Co když se něco pokazí?"
  ,,Bude to, jak to má být. Neboj se."
  ,,Ale... Co Fjodor? Co ostatní? Začínám si uvědomovat, že to byl špatný nápad. Co když někdo zemře?"
  ,,Stane se." Pokrčil moudrý pes rameny. Usmál se.
  ,,Přivedli jsme tě až sem, takže... To koukej dokončit."

  Povídali si dlouho. Několik hodin stál Jack v ledové vodě, ve večerním šeru a pak i tmě.
  ,,Byl jsem ve smečce s Akimem, svým bratrem."
  ,,Ale proč jsi odešel?" Zeptal se Jack. Povídali si o všem. Caspian byl moc milý pes.
  ,,V naší smečce mi nebylo dobře. Ale u koček jsem měl kamaráda na vysoké pozici. Šikanovali mne i Akima. Chtěl jsem, aby odešel se mnou. Jenže on nemohl, protože... protože měl jednoduše rád tu fenku."
  ,,Mojí...matku?" Vydechl Jack.
  ,,No," pokýval hlavou Caspian. A kdyby odešel, nemusel by se tak trápit. Nejspíše by se ani nedal na špatnou stranu. Ale co. Špatné věci se stávají."
  ,,Ale-" Jack se chtěl ještě na něco zeptat, Caspian však vykulil oči, zalapal po dechu, jakoby se něčeho k smrti vyděsil, a pak... kámen zhasl.
  Jack se ocitl v absolutní tmě. Stál tam a pomalu si uvědomoval, že kámen zhasl, protože tam někdo... byl.
  Jacka ovanul ledový vzduch a prudce se otočil. Slyšel venku šum. Shromáždění započalo.
  Ve tmě se zaleskly oči. Jack napjal zrak, ale neviděl nic, kromě těch zlověstných korálků.
  Po jeden tep srdce se nic nedělo. Ale pak se pod očima zaleskly tesáky a to mohutné stvoření se napjalo a skočilo.
  Jack ztuhl. Byla to Alfa. Srazila ho k zemi.
  ,,Já to tušila! Zrádče!" Zavyla.
  Jack nenávistně cvakl zubama. Stála mu na hlavě.
  Vykopl zadní nohy a vší silou ji praštil do břicha. Ona zaskučela a povolila.

  Kdybyste teď stáli před jeskyní, viděli byste, jak všichni psi hledí na jeskynní vchod. Alfyni kolegové Alfové ji v tom nechali.
  V tom tichu by šlo slyšet i jen jediné kutálení zrnka štěrku.
  Psi napjatě poslouchali vrčení a chňapání, které se z jeskyně linulo.
  Nikdo z nich si nevšiml, že jejich řadami se proplétají svalnatí psi, s obojky na krku. V oblacích se zlověstně houpaly tesáky jejich obětí a odpůrců.
 
  Jack vstal z prachu. ,,Víš co jsem zač. Nebojíš se?"
  V jejích očích svítil zarputilý výraz. Bála se, ale nechtěla to dát najevo. Však viděla, co Jack udělal Koranovi.
  ,,Tušila jsem, že jsi TEN Jack. Neměla jsem věřit Betovu úsudku."
  Jack napjal uši. Beta? Copak... Jackovi celou tu dobu pomáhal?
  ,,Teď to skončím!"
  ,,Ne tak snadno!" Zaryčel Jack. Vrhl se proti ní a skočil jí na čumák. Ona však uhla. Uštědřila mu tvrdou ránu do břicha. Jack si vyrazil dech. Zapotácel se, a snažil se nabrat vzduch do plic.
  Alfa na něj skočila a Jack sklouzl do chladné vody.
  Držela mu hlavu pod vodou. Vodu už ne!
  Jack se zmítal, ale bez kyslíku pomalu ztrácel sílu.
  Ne! Tohle nesmí dopustit. Pro tohle nebojoval.
  Zakousl se do Alfiny tlapy. Ta zaječela, ale Jack nepustil. Zvedl se, ale její nohu drtil ve svých čelistech. Cítil, jak mu v tlamě něco prasklo. Alfa zavyla.
  Jack pustil. Ale ona se nevzdávala. Místo toho začala zběsile kousat a škrábat. V očích měla šílený svit. A byla to zdatná bojovnice.
  Jack se pokusil o pár zorganizovaných výpadů, ale nešlo to. Bude muset použít drsnější metody.
  Zaryl drápy, popadl dech a vyrazil proti ní.

 
Psi venku čekali, co bude. Lovci mezi nimi tiše vyčkávali. Spoléhali se na svého Alfu.
  V jeskyni se najednou strhl hrozný povyk. Cvakání, chrčení a vytí se neslo mlhavou nocí...
  A pak vzduch protlo jedno děsivé, bolestné zakvičení plné paniky a strachu. A ticho.
  Na převis u jeskyně pomalu stoupal pes. Byl černobílý, na krku rudý obojek. Bílý čumák měl zbrocený krví, která stékala po jeho náprsence až na packy a odkapávala na skálu.
  Pořád bylo ticho.
  Ale pes promluvil.
  ,,Jmenuji Jack. Jsem Alfa Lovců." Krajinou se nesl vystrašený šum. 
   ,,Tenkrát v bitvě jsem zabil Akima. A mysleli jsme si, že jste se poučili. Že, když jste utekli a nebojovali za Akima, už nebudete páchat zlo. Ale zmýlili jsme se. Protože tady vězníte kočky. Bráníte jim v jejich zvycích a snažíte si přivlastnit věci, které vám nikdy nenáležely." Rozhlédl se po vyděšených tvářích.
 
  Stál na tom převisu. A byl rozhodnutý dovést svou smečku do bezpečí a zajistit jim domov. Klidný.
  ,, Nepoučili jste se. Očividně jsme tedy teritoria od zla nepročistili pořádně. Doufám, že po smrti s vámi někdo bude mít slitování, protože já ho mít nebudu." Napřímil se a rozhlédl. Byli tady všichni Lovci. I Zelenoočko. Isaac s ním k sobě stáli zády a byli ochotni bojovat bok po boku. Hlídali se navzájem.
  ,,A proto, Lovci," zavrčel temně. Pak zplna hrdla zavyl. ,,Nenechte je utéct!"
  Vyskočil, opsal vysoký oblouk ve vzduchu a přesně ve chvíli, kdy dopadl na šedivého Alfu, se z okolního podrostu vynořily kočky a střetly se se psy. Jatka začala.