Dokážeme Cokoli 2 - Pomsta

Poslední příprava

  Jack seděl nad potokem, který dělil teritorium psí a kočičí. Jiskra s Minervou tam předváděly několika kočkám, jak se plížit.
  Jack je měl opravovat, ale nějak se nesoustředil. Díval se na svůj odraz. Fjodor mu rozsekl ucho, které měl nakupírované a okousané od Lovců. Jeho cejch. Dříve stojatý pahýl se teď dělil na dvě části a ucho se překlopilo dopředu. Povzdechl si.
  Minnie k němu došla. Posadila se vedle něj, ale zřejmě předala velení Jiskře nebo tak, protože pořád slyšel trénující kočky mňoukat a navzájem se povzbuzovat.
  ,,Děkuju." Řekla Minerva. Jacka tím překvapila.
  ,,Za co?" Zeptal se nepřítomně.
  ,,Vlastně jsem na něco přišla, a to i díky tobě, možná. Každý by měl být vděčný i těm, kteří se k němu nechovali zrovna nejlépe. Napadlo mě, že i tak mi Alfa dala něco, když mne vychovávala. A koneckonců bych bez ní zemřela. Zachránila mě."
  Jack pokýval hlavou. ,,To je... opravdu zajímavá úvaha."

  Jack seděl u doupěte Duffyho a bokem se tiskl ke Koranovi. Domlouvali zbytek akce. Ode dneška, za ČTYŘI dny, bude ten velký Úplněk.
  ,,Musí to vyjít, protože jiná šance nebude." Zavrčel rozhodně Jack.
  Koran opatrně začal: ,,Jacku. Jsi velký bojovník, to ano. Vedeš všechny skvěle. Ale pomýšlíš
na to, že někdo může zemřít? Můžu to být já, Minnie, nebo... nebo Fjodor."
  Jacka zamrazilo. Koran ale ještě neskončil. ,,Nebo to... Nebo..." Jack ale pochopil, co se snažil říct.
  ,,Nebo to můžu být i já." Pokýval hlavou. Vydechl ta slova čistě bez emocí. Věděl to dlouho, a mockrát už nad tím přemýšlel.
  ,,Ale nejdřív pošlu pod kytky hooodně nepřátel." Zavrčel. Koran se na něj nejistě podíval.
  ,,Asi...asi ti potřebuju něco říct. " Nejistě se ošil Koran. ,,Někdo mi jednou řekl: Abys porazil monstrum, abys ho zabil, musíš se jedním stát..."
  Podíval se přitom nejistě na Duffyho, který si jich momentálně nevšímal.
  Jack si povzdechl. ,,Budu hádat."
  ,,Ani nemusíš."
  Jack věděl, co se mu Koran snažil naznačit. Jack se choval hrozně...krvežíznivě. Jack tušil, že to jeho blízké asi občas trochu děsí. Tušil ale, že to však zachránilo spoustu životů na té dobré straně. ,,Možná,že zrovna nejsem anděl, ale jsem na jejich straně."

  Za nimi se ozval tichý, ale odhodlaný hlas. Jack se překvapeně otočil. Patřil Cookiemu.
  ,,Jestli mohu nějak pomoci, budu vždy k dispozici. Rád bych... dělal léčitelé v bojišti, když Duffy nebude. Myslím, že mne naučil hodně věcem a dokážu základní léčení ran."
  Jack jen překvapeně otevřel tlamu.
  Za Cookiem se vynořila Minerva. Trochu omluvně hleděla na Jacka. Ale tomu to nevadilo. ,,To... je skvělé. Ale víš, co to obnáší, být v bojišti? Nechci tě odrazovat, to ne, s tebou máme mnohem větší šanci."
  ,,Jsem si jist, že když se schovám na specifické místo, kde si uložím byliny, zvládnu to."
  ,,A jsi seznámen s tím, KOHO budeš léčit? Ve svých řadách máme i kočky."
  ,,Ano. Vše vím. Jen naberte síly, bojovníci." Zaštěkal a obrátil se dovnitř nory, aby zase zalezl.
  Jack začínal tušit, že se vše obrací k lepšímu.
  Napříč táborem uviděl, jak se z pelechu hlídkařů vypotácel Hugo. Byl pěkně vyděšený a zíral kolem sebe, jako by spatřil Akima. Jak daleko byla pravda?
  Koran se váhavě zvedl. ,,Dovedu ho ke Cookiemu."
  Jack kývl. Počkal, až dojdou a uzavřel průvod.
  Seděl nad roztěkaným Hugem. Ten ležel, trhaně se rozhlížel, oči rozšířené hrůzou.
  ,,Má trauma," poznamenal klidně Cookie a dal mu byliny na uklidnění.
  Koran se o něj bál, přece jen, byl to jeho starý kamarád.  ,,Ale... Bude v pořádku?"
  Jack ho zkusil utěšit. ,,Každý se přes trauma dostane."
  Cookie nesouhlasně zavrtěl hlavou. ,,Ne. Přes trauma se nikdy nikdo nepřenese. Z určité stránky ho to VŽDY změní."
  Jack nesouhlasně naklonil hlavu na stranu. ,,Vždy?"
  ,,Jo. Právě hledím na nádherný důkaz."
  ,,Nechápu."
  ,,Vzpomeň si. Byl jsi vždycky takhle odvážný a bojovný?"
  ,,Ano?"
  ,,Ne. Duffy mi o tobě vyprávěl. Byl jsi vystrašené malé štěně, zraněné a hladové. Nedůvěřivé, a hlavně... Měl jsi obrovský strach. Proto tě tak zaměstnávali. Duffy chtěl potlačit tvé trauma. A pak ses zapojoval už sám. A položil bys za Lovce život. No ne?"
  Jack ztuhl. Tohle vysvětlení...nečekal.

  Ležel v pelechu dlouho do noci, ale nemohl usnout. Převracel se a kroutil, až narazil hlavou do drobného tělíčka. Hugo. Ležel klidně, ale oči pod víčky se mu horečně hýbaly. A střídavě cenil zuby.
  Jacka napadlo, že naposledy půjde a promluví si s Akimem. Položil si vedle něj hlavu, aby se dotýkal čumákem jeho hřbetu.
  Okamžitě se začal propadat do temnoty. Nejdříve nic neviděl, ale cítil krev. Měl jí plný nos. Ale nebyla to ta čerstvá, ale byl to ten hnusný hnilobný puch. A nejvíc byl cítit Akim.
  Otevřel oči. Stál v noře. Tmavé a chladné, kolem jen šedý svět bez života. Mezi mrtvými stromy se válely cáry mlhy.
  Jack se rozhlédl. Teď měl jedinečnou šanci se tady ještě porozhlédnout.
  Rozběhl se. Z náhlého popudu potřeboval zkontrolovat jeskyni. Zajímalo by ho, jestli je ten zářivý kámen i tady.
Uháněl a přeskakoval jezírka s hnijící hmotou. Bylo jich teď podstatně víc.
  Dříve či později si namočil tlapky. Ušklíbl se odporem, ale běžel dál, až se dostal k jeskyni. Zůstal zadýchaný stát před kráterem, kde se v realitě všichni scházeli za Úplňku a povídali si. Věděl, že s nadcházející zimou se kráter postupně plní vodou. Teď se tam ale, místo vody, pohupovala hladina husté tmavé tekutiny.
  Zamrazilo ho.
  Opatrně obešel celý důlek v zemi a vydal se do jeskyně. Šel dál a dál, ale tam, kde měl být zářivý mléčný krystal, stála jen tmavá, chladná, obyčejná šedá skála. Zklamaně si sedl. Tohle místo je něco, kam nedosáhne ani moc Hvězdného klanu. Tak tomu říkaly kočky. Těm mrtvým, kteří si zasloužili tam jít.
 
  Za ním se ozval chrastivý hlas. Jack se prudce otočil. Stál u paty převisu. Stál tam Akim. A držel malého Huga pod krkem. Ten měl v očích strach a zoufalství. Nemohl dýchat.
  ,,Pusť ho!" Vyjekl Jack a rozběhl se k Akimovi. Akim se nenechal zaskočit. Jack narazil do průhledné zábrany.
  ,,Co si to dovoluješ! Ublížíš mu!" Dupl tlapou do té zdi.
  Akim se mu díval do očí, a Jack měl pocit, že mu vidí až do žaludku. Hugo ztěžka sípal.
  ,,Vybral si mne a odevzdal se mi. A dnes se už neprobudí. Jednoduše... Přestane dýchat."
  Jack zíral do vyděšených očí Hugových. Tento pes dal příkaz ho utopit. Ale... Vypadalo to, že si uvědomil chybu. Ale jak se k němu má dostat, když je za zábranou?!
  Jack zavyl a vrhl se proti ní. Fyzicky se mu nemohlo nic stát. Spí, nebo ne?
  Postavil se na zadní a bušil tlapami do zábrany. Zaryčel a udeřil do ní ramenem. A pak ještě. A zase. Bolelo to. Rameno měl úplně bolavé.
  Zadýchaně a nenávistně zíral na svého celoživotního nepřítele. ,,Jednou to zkoncuju. Zabiju tě zase. A zase, jestli to bude potřeba. Tolikrát, kolikrát budu jen chtít."
  Přes Akimovu tvář se mihl náznak úsměvu. Proč? Copak se ho nebojí?!
  Ale ano. Ucouvl a pustil Huga. Zábrana tam ale byla. V jeho očích byl strach. Jack pomalu šel kupředu.
  Vzpomněl si na Fjodora. Zahřálo ho u srdce a zároveň bodlo. Potřeboval ho po svém boku. Musel to zvládnout kvůli němu. I když se s ním možná utká...
Najednou se cítil silný, protože Akim se ho bál. Pomalu šel. Zábrana tam byla. Ale prostoupil jí jako pavučinou. Akim zděšeně přihlížel. Couval. Jack skočil. Cítil, jak se mu stáhlo hrdlo. Musel...se dotknout Huga. Aby ho přivedl zpět. Začal se natahovat po něm, ale Hugo začal couvat. Jack vydal nesouhlasné zachraptění. Hugo pochopil a přišel blíž přesně ve chvíli, kdy se Jack začal rozkládat a rozpadat.
 
  Jack se prudce nadechl. Hugo rychle vstal a třásl se po celém těle, těžko říct, jestli šokem či úlevou.
  ,,Jsi v pořádku?!"
  ,,J-já....asi jo."