Dokážeme Cokoli 2 - Pomsta

Pohostinství

  Jack zůstal vyjeveně stát. Zpoza dřevěného plotu se zvláštními kopulovitými ozdobami nahoře, na něj přátelsky a zvědavě štěkla bílá fenka.
  Byla baculatá a srst měla hustou a lesklou. Rozhodně netrpěla nouzí...
  Jack si olízl tlamu. Třeba mu něco dá... Najednou zjistil, že i kdyby nedala, nejspíš by o jídlo bojoval. Byl vyhublý na kost a hlad ho ovládl.
  Naježil se nad tou barbarskou myšlenkou. Instinkty mu velely zaútočit na cokoliv, co mu zabrání v jídle. Ani už nepočítal, kdy naposled jedl.
  Fenečka samojeda ho vytrhla z přemýšlení.
  ,,Ahoj, tebe jsem tady ještě neviděla! Kdo jsi?"
  Jack zamrkal ve snaze soustředit se na její slova. ,,Ehm... Jack." Zasípal krátce a chraplavě. Slova jej pořád bolela.
,,Zníš hrozně-" ,,No a?!" Odsekl a odhalil zuby.
  ,,Řekla jsem... něco špatně?" Vypadala ublíženě.
  Co to dělám?
  Jack nechal slehnout srst a zavřel tlamu. Pak smířlivě zašeptal: ,,Promiň mi to. Jen jsem dlouho nejedl a nepil... Což mi připomíná... Nedala bys mi něco? Stačí kousíček." Zakňučel skoro prosebně.
  Fena se na chvíli zamyslela. ,,Neublížíš mi?"
  ,,Ne. Čestné slovo."
  ,,Tak jo. Támhle v rohu pod plotem je díra. Možná by ses tam vlezl." Ukázala čenichem na jeho vystouplá žebra.
  Jack kývl a za chvíli už se tudy protahoval. Nejdříve to šlo dobře, ale potom přišla ta část, kdy musel kopnout zadníma nohama, aby se dostal na druhou stranu. Jenže byl hrozně zesláblý a prostě... se nemohl přinutit.
  Nechtěl, aby vypadal slabě. Chabě sebou kroutil a snažil se nedívat na samojedku, aby nepřitáhl pozornost na svou neschopnost.
  Po chvíli ucítil na kůži za krkem její zuby a fena mu pomohla na druhou stranu.
  Jack se celý od bláta a sněhu vyhrabal do zahrady a spatřil boudu sbitou ze starých desek a plechovou misku.
  ,,Ehm... díky."
  ,,Jo. Tady v misce je něco málo. Jinak, když počkáš do večeře, dostanu i maso a rozdělím se s tebou."
  Jack jí poslouchal jen napůl. Hladově totiž hltal malé voňavé kuličky. Nebyly tak dobré jako maso, ale měl takový hlad, že mu to připadalo jako delikatesa. Za chvíli to vše snědl a zapil to vodou z další misky.
  Pak se na ni otočil. Snažil se nezapomenout na slušné vychování, jak ho to učil Zelenoočko.
  ,,Vřele ti děkuji za pohostinství. Jsi skvělá fena. "
  Ona se jen zahihňala. ,,Máš zvláštní způsoby. Chováš se tak divoce a zároveň šlechetně."
  ,,Jo... Tak nás učili."
  ,,Tví páni?"
  ,,Jací páni?" Nechápavě zakňučel Jack. Fena ukázala na jeho obojek.
  ,,Máš obojek, takže máš i lidi, kteří se o tebe starají."
  ,,Ne! Já nikomu nepatřím!" Zavrčel Jack. ,,To jsou trofeje a poznávací znamení mé smečky."
  ,,Aha... To nechápu. Trofeje?"
  ,,Tesáky a kosti zvířat a psů, co jsem porazil."
  Fena začala couvat. Jack si všiml, že je uvázaná na řetězu k boudě.
  ,,Neboj. Zabiju jen, když musím." Pak se odmlčel. ,,Je to naše pravidlo."
  ,,A ... Jakože nejsi s nimi?"
  Jacka píchlo u srdce. ,,Nechci o tom mluvit." Když viděl její zklamaný výraz, dodal: ,,Ne dnes."

  Jack opouštěl zahradu zvětšenou dírou pod plotem. Měl příjemně plný žaludek. Maso bylo dobré. Jen to prostě nebyla kořist.
  Než se otočil úplně, uslyšel ji. ,,Přijď zase ráno. Promiň, že nemůžeš spát v boudě, ale pán by na to přišel."
  ,,To nevadí. Ani nevíš, jak mi pomáháš." Pak se zamyslel. ,,Jaké je tvé jméno?"
  ,,Sněženka."