Dokážeme Cokoli 2 - Pomsta

Zlomené srdce

Proud se stáčel a různě vlnil. Jacka to znovu přetočilo, že nevěděl, kde je nahoře a kde je dole. Pak se ošklivě narazil o kámen. Svět s ním zčernal a všechny myšlenky se odplavily.

Jack nejdřív nic neviděl. Všechno bylo rozmazané a kolem něj tančily stíny. Smály se mu a jízlivě se pochechtávaly. Až teď mu došlo, že nemůže dýchat. Trhaně nabral do plic vzduch. Bylo to báječné, zase se moci volně nadechnout.
Zkusil se zvednout a zaryl drápy do písku. Ležel na malé pláži. Kam až ho voda odnesla?
Svět se s ním zatočil, ale nakonec to ustál. Půjde zpět do tábora. Co jiného by měl dělat? Nemůže tam s těma barbarama nechat Minnie a Duffyho s Cookiem.
Šlapal do mírného kopce a snažil se utřídit si myšlenky. Začal se postupně dostavovat vztek. Měl toho jejich pošťuchování dost, ale dalo se to přežít. Jenže tohle... Bylo příliš.

Dostal se do tábora. Prošel vchodem. Vlekl se, srst měl ulepenou od bláta, písku a mokrou. Cítil se hrozně. Chtěl zalézt někam pryč a nic neřešit. Nic necítit, nad ničím nepřemýšlet.
K jeho velké nechuti se Alfa zrovna zabývala hlášením, které podával Hugo. Koran stál vedle něj, jelikož spojili skupinky, že ano, a oba se tvářili, jakoby se nic nestalo.
Jack cítil v zádech pohledy ostatních, ale zůstal, tak, jak vypadal, stát na místě. Čekal, co z nich vypadne.
,,Ano, Alfo. Nevíme, kam zmizel. Ale určitě se brzy objeví," Koran lhal. Jako když tiskne, vlastní Alfě. Jak si to vůbec může dovolit? I když... Jack dělá to samé. Ale to je něco jiného, protože tohle není jeho smečka.
Mrtvým pohledem plným bezmocné nenávisti na ně zíral.
Alfa se s ním střetla pohledem. Nebylo už možné, aby uhnul. Došel proto šouravým krokem k nim. Koran sebou trhl, jak Jack promluvil. Jeho hlas skřípal a hrdlo měl poškrábané od vody a jak se dusil.
Koran s Hugem a pár dalších psů, kteří ještě postávali poblíž, a u incidentu byli, vykulilo oči. Jack si sedl vyčerpaně před Alfu.
,, Jacku, co se ti stalo?" Zeptala se Alfa povýšeně.
Jack zachytil Koranův výhružný pohled, který se mísil s panikou. Jack by to na ně nejraději všechno napráskal, ale to nemohl. Alfa by se začala zajímat o to, proč ho nesnáší. Zjistila by jeho původ a všechny by vyhostila, anebo hůř, na radu Akima zabila.
,,Šel jsem se podívat po nějaké stopě. Bohužel jsem uklouzl a spadl do řeky. Byla to hloupá chyba a omlouvám se za takové nedorozumění."
Koran se uvolnil, ale zmateně se na něj díval. Alfa stroze přikývla a poslala ho do pelechu. Jakoby snad měl namířeno někam jinam, třeba přímo na další hlídku.
Jack věnoval Koranovi unavený pohled a Hugovi pohrdavý. Pak se otočil k odchodu.
Do pelechu v Duffyho noře se doploužil. Jen klesl na jedno z míst pro pacienty.
Duffy se protáhl že skladiště bylin a než se pořádně podíval, spustil: ,,Jacku! Kolikrát jsem ti říkal, že mi nemáš lehat na místa pro-" Pak se na něj podíval ,,-Ou. Na druhou stranu, udělej si pohodlí."
,,Jen mi dej něco na bolest. Třeští mi hlava. A nech mě spát. Prosím." Jackovi z očí vytryskly slzy, ale obrátil hlavu pryč, aby to Duff nespozoroval.
Naneštěstí pro něj se zrovna ze směru, kam se díval, vynořila rozespalá Minerva. ,,Jacku?! Proboha živého, co ti to udělali?"
Jack nechtěl, aby ho viděla takhle zlomeného. Proto jen nerudně zavrčel a obrátil se úplně obličejem ke zdi. ,,Dejte mi pokoj, všichni. Alespoň pro jednou, ať nemám starosti. Žádám toho TAK moc?" A pak si pro sebe šeptem dodal: ,,Měl jsem se nechat utopit..."
Duffy mu přisunul nějaké byliny. Jack je snědl a položil si hlavu na zem. ,,Na večeři mne nebuďte."

Bylo brzo ráno, spíš ještě noc, když se probudil. Pomalu se zvedl. Rozhlédl se. No jasně. Byl u Akima. Vše bylo černobílé a mrtvé.
No, ale teď tady Akim ještě není. Mohl by se porozhlédnout kolem. Vylezl z nory. Tábor byl černobílý, ale jinak vypadal, že je stejný jako v realitě. Jsou tady i jiní psi?
Došel do pelechu celé smečky. Byl prázdný. Všude bylo mrtvé ticho. Ani lísteček se nepohnul, ani pták nezavřískl. Všude se jen líně válely čáry mlhy, bránící Jackovi ve výhledu. Věděl však, že Akim o něm ví. Tohle je jeho svět, jeho království.
Vylezl z jeskyně a posadil se doprostřed tábora. ,, Akime! Tak hloupý nejsem. Vím, že mě slyšíš. Vylez."
Okamžitě z mlhy vystoupila potrhaná postava s kostmi vyčnívajícími z těla. Akim se usmíval, jako vždycky.
Jack jen stroze kývnul. Posadil se asi dva metry od sebe. Jack jej pozoroval podezřívavě, Akim si jej vševědoucně měřil.
,,Myslel jsem, že tě zabije. Ale ty máš opravdu tuhý kořínek..."
Jack si odfrkl. ,,Máš mizerné stoupence."
Akim ledabyle hrábnul do prachu na ušlapaném středu tábora svou kostnatou packou. ,,Já vím. Jsou fakt nepoužitelní."
Jack nastražil uši. ,,Tak proč je ovládáš?"
,,Pro zábavu. Není to legrace, vidět, jak se trápí? Slíbil jsem jim Devět životů. Nadvládu. Zatím jediný, kdo něco ovládá, jsem tady jen a jen JÁ." Usmál se protivně.
Jack přimhouřil oči. ,,Nezáleží ti na nich, viď?"
,,Pffff, na nich? Jasně že ne."
,,Tak proč...?"
,,Ty jsi asi natvrdlý. Je to hra. Já hýbu figurkami a dívám se, jak ti chcípáci, co si říkají Alfové, pomalu zadupávají vlastní smečku."
Jack se naježil. ,,Jsi slizský a jízlivý. Přesně jak si tě pamatuju."
,,Staré dobré časy, viď?"
,, ..."
,,Nějaké přání? Jsi mým hostem..."
,,Nech toho. Chci zpět. Nelez mi do snů a dej mi pokoj."
,,Jak je libo."
Jackovi se okamžitě bolestivě stáhlo hrdlo. Zase ten pocit, jakoby umíral. Proč se to děje takhle? Zhroutil se na zem. Akim nad ním stál a se šíleným úsměvem ho pozoroval. Jackovi vypověděly službu postupně všechny končetiny a pak i sluch. Zrak se mu zamlžil...