Dokážeme Cokoli 2 - Pomsta

K smrti

  Jack se potloukal krajinou už dva týdny. Chodil od skály ke skále. Krajina měla samé propasti. Musel je složitě obcházet a zároveň dávat pozor, aby neztratil z dohledu hory. Nesměl se ztratit.
  Ubíjelo ho to. Byl unavený, těžké tlapy vlekl za sebou.
  Měl hlad. V takovém terénu se špatně lovilo. Kosti mu trčely z pod kožichu a kůže. Měl propadlé tváře.
 
  Všude byla mlha. Držela se zvláštně při zemi, takže Jack viděl okolo, neviděl však pod nohy. To mu znesnaďnovalo cestu. Bylo vlhko a bahno bylo slizké. Jackovi podkluzovaly na skále pokryté bahnem packy. Nevrle si odfrkl, když ho v odřených polštářcích zaštípalo bahno.
  Zaryl drápy, aby nespadl. Musel prudce zastavit. Před ním se skála svažovala svisle dolů. Rozbušilo se mu srdce, když mu došlo, že mohl být mrtvý. Pomalu se převážil dozadu. Zhluboka se nadechl a nahnul se přes okraj. Dolů neviděl.
  Rozhlédl se. Sráz se táhl, kam až oko dohlédlo. To je blbost. Musí tady přece být nějaká... Cesta...
  Jack se vyčerpaně sesul na mech. Hlavu nechal viset přes okraj srázu.
  Měl ohromný strach z výšek, ale dnes mu bylo všechno jedno. Měl mizernou náladu. Žaludek se mu sevřel drtivou křečí hladu.
  Měl oči mírně pootevřené, sledoval mlhu plující pod ním. Občas se trhala.
  Jack pozoroval ty stíny. Představoval si, jak se k němu tiskne Fjodor. Ale dnes to nešlo. Po jeho boku zelo studené, prázdné místo.
  Jack se zaměřil na jednu mezeru. Viděl... Šedý povrch skály a štěrk a také světlý pás na skále... Počkat.
  Jack se zaměřil zrakem na stíny a snažil se pochopit, co právě viděl. Do bezedné propasti vedla podél skalní stěny hluboko dolů úzká pěšinka.
  Jack zavrčel a s námahou se zvedl. Na vratkých packách se potácel podél propasti a hledal jakýkoli náznak pěšiny, kterou viděl.
  Nebyl to jen přelud?
  Ne, támhle je! Nepatrná, úzká. Jack na ni položil packu. Okamžitě ho pohltil strach a pochybnosti. Bylo to kluzké. Točila se mu hlava a bylo to hluboko. Spadne.
  Umře ale tak i tak. Zkusí to.
  Pomalu se sunul podél skály. Byl na ní nalepený, jak nejvíce to šlo. Několikrát se na dlouho zasekl a musel stát. Zíral do propasti a modlil se ke všem psím a kočičím duchům, které znal.
  Když už popáté dostal odvahu, zase se o pár metrů posunul. Za ním se ozvalo zvláštní zasyčení. Jack se pomalu otočil, aby viděl za sebe a zároveň nespadl. Ničeho si nevšiml. Byl to možná štěrk padající dolů.
  Necítil se dobře. Něco se stane... Něco špatného...
  Ani nestačil dokončit myšlenku a sykot se ozval znovu. Ze strachu se ani neotočil, jednoduše pokračoval vpřed.
  Syčení přibývalo. Pod ním, za ním a nad ním. Jacka zachvátil strach.
Co to je? Blouzní?
  Syčení se ozvalo pod ním. Jack natočil hlavu. Zakymácel se.
  Strnul hrůzou. Pod ním se plazil had. A další. Jackovi došlo, že ve skále jsou malé díry. Hadí skrýše.
  Jack zpanikařil a na jednoho šlápl. To neměl dělat. Před tím si nebyl jistý, jestli je jedovatý, ale teď už byl.
  Jackovi projela přední packou silná bolest. Had se mu zakousl do vnitřní strany ,,předloktí". Jack sebou škubnul a podklouzly mu tlapy. Kus skály se rozdrolil. Padal.

  Vše vnímal pomalu a zkresleně. Svět se zdál být černobílý. Dopadl do vody. Proud nebyl silný, vlastně se trochu potloukl o dno. Vyškrábal se ven.
  Nechal ze sebe otéct vodu. Nevnímal nic než splašený tlukot svého srdce. Vykulenýma očima se díval na ránu a až teď mu došlo, co se stalo. Uštkl ho had. Určitě byl jedovatý, rána se sestávala ze dvou krvavých teček. Vytékala z ní krev spolu s jedem, celá tekutina vypadala skoro černá.
  Zíral na to, s otevřenou tlamou.
  Zemře. Zemře a nikdo se od Lovců nikdy nedozví, že přežil požár.
  Přece to teď NESKONČÍ!
  Uvědomil si, že proti hadímu uštknutí nezná nic. Kdyby tady tak byl Duffy...
  Musí najít pomoc!
  Nevěděl, kolik má času. Po dlouhé době z plna hrdla zavyl.
  ,,Pomoc! Kde jste kdo,"
  Nic. Nedaleko zakrákala vrána, věštící smrt.
  Jack se s hrůzou v očích dal do běhu. Nohy se mu podlamovaly, strachem, únavou a bolestí.
  ,,Kdokoli! Pomoc!"
  Věděl, jak bídný je konec těch, kteří byli uštknutí hadem...
  Jack se rozhlížel. Utíkal, jak nejrychleji mohl. Najednou mu byla hrozná zima. Srst se mu úplně zježila, ale nepomáhalo to. Pocítil pot na polštářcích tlapek. Jack věděl, co to znamenalo. Nastupovala mu horečka.
  Náhle pocítil slabost v tlapách. Podlomily se mu a on upadl v mlze do bláta. Studilo jako led. Zimou se třásl.
  Nechtěl povolit, než by našel svou smečku. Takhle ulepený od bláta se potácel dál. Utíkal, jako nikdy v životě.
  Ryl drápy do bahna. Zanechával za sebou rýhy.
  Celý svět byl jako černobílý. Za sebou uslyšel sykot. Prudce se otočil a zahleděl se mezi stromy. Nic neviděl, ale strach a zoufalství ho nutili jít dál.
  Jack se udýchaně zastavil u jednoho trnitého keře. Mlžil se mu zrak. Celý se klepal. Pohlédl na keř. Tmavě rudé bobule s fialovými odlesky mu byly povědomé. Byly proti nevolnosti. Zoufale si jich natrhal celou tlamu a žvýkal, zatímco se sprintem vydal dále. Nohy se mu motaly. Byly jako z gumy. Jacka nejednou škrtil obojek. Pocítil nesnesitelnou úzkost a přítomnost... Něčeho.
  Nedokázal si vybavit ten pocit, ale znal ho. Nenávist, bezmoc.
  Jacka zamrazilo. Prudce se otočil, aby se tomu postavil čelem. Viděl psa. Byl černohnědý, měl otrhané uši.
  Jack ztuhl strachy... Ten pes měl vyklované oči, a byl napůl... Shnilý? Z břicha mu visely vnitřnosti. Když se usmál, odhalil díru po tesáku. Když promluvil, zněl jako chřestot štěrku a had dohromady. Přesto ten hlas poznal. Byl prohnaný a úlisný.
  Akim.
  Jack začal couvat. Akim se k němu rozběhl.
  ,,Hostina začíná..."
  Jack se otočil k útěku, jen aby se setkal s dalšími stíny. Byly nenávistné a když otevřely tlamu, jediné, co bylo slyšet, byl zlověstný chřestot.
  Tohle je sen. Musí být. Copak už zemřel? Je tohle to, co bude prožívat už navždy?
  Nějak tušil, že se mu jednou vymstí jeho nenávist k mrtvému. Přece i v jejich řádu je, že nesmí nikoho soudit po smrti. Jack to udělal. Stihl ho za to spravedlivý trest.
  Ale ten výjev... Jack ho měl před očima. A ten zvuk, co vydával...
  S vytřeštěnýma očima se potácel šerem a mlhou. Zdálo se mu, že v na zemi byla místo bláta krev. Jackovi se zatočila hlava a opřel se o hrubou kůru borovice. Celý svět se s ním točil. Chtěl jít dál, ale nešlo to. Odpíchl se od stromu a opřel se o další. Tak se dostal hodný kus dál, ale nakonec se mu podlomily tlapy. Vždy, když upadl, zase vstal. Brněla mu uštknutá tlapka. Vlastně v ní ztrácel cit a přišlo mu, že nemůže hýbat i ramenem a zadní nohou.  Teď už se jen plazil. Špatně se mu dýchalo. Mlžil se mu zrak. Slyšel Akimův chřestot. Najednou ho něco popadlo. Z posledních sil sebou začat smýkat, aby se vyprostil. Ševelící stíny se mu vysmívala a škrtily ho za obojek.
  Zhluboka se nadechl a zrak se mu trochu projasnil. Nezemře Akimovi ve spárech. Na to příliš bojoval. Vše by to teď zahodil.
  Vysmekl se a obojek mu uklouzl z krku. Zadní nohy vláčel za sebou a přední nesnesitelně bolely a svrběly.
  Začal chabě poklusávat. Nic neviděl, cítil jen vlastní strach.
  Nemohl. Stíny ho obklopily a Akim se  hnal za ním. Za chvíli ho zabije. Slyšel hlasy. Chřestivé a nakřáplé. Naposledy se podíval na svou ránu na tlapce, než celý svět zčernal...

  Je konec.