Dokážeme Cokoli 2 - Pomsta

Jak myslíš

  Jacka vše bolelo. Nedokázal vstát, nedokázal se pohnout ani vyjeknout. Byla to bolest tisíckrát větší, než ledové jezírko u kamene a pálila ho každá píď jeho těla.
  Kolem sebe viděl je hvězdy a tmu, ale i ta tma se mu točila před očima.
  Pak se vše začalo projasňovat. Zjistil, že leží na tvrdém a studeném kameni.
  Okolo bylo šero. Ležel na konci jeskyně, vedle toho mléčně zbarveného kamene. Zářil. Když záře pominula, uviděl na konci jeskynního tunelu světlo. Venku to vypadalo, jako by tam svítilo letní žhavé slunce. Ale byl přece podzim! Skoro zima!
  Jack se zvedl a začal se šourat ven. Musel za smečkou, dokončit bitvu. Chtěl jim pomoct. Všem.
  Ale proti němu, z jasného světla, vystoupil pes. Jack pach nepoznal, ale nepatřil ke krvelačným. Proto čekal, až dojde blíż, aby se podíval, kdo to je.
  Pes se překvapeně zastavil. ,,Jsi tady brzo," poznamenal.
  ,,Kdo jsi?"
  ,,Už jsme spolu několikrát mluvili. Přes Krystal."
  ,,C-Caspiane?" Jack přišel blíž, aby jej očichal a prohlédl si ho. Měl postavu Akima. Vypadal podobně, ale měl v kožichu pravidelná bílá místa.
  ,,Ale... proč jsi tady?" Zeptal se Jack. Pořád mu moc nedávaly věci smysl. Byl v šoku a nic mu nedocházelo.
  ,,Ne, proč jsi TY tady?" Obrátí Caspian otázku. Než stačil Jack jakkoliv zareagovat, objevila se ve vchodu do jeskyně mohutná postava. Podle pachů to byla fena. Měla široký hrudník, celá byla pokryta jizvami a z uší měla jen cáry. Na krku se jí houpal oranžový obojek s tesáky. Byl mírně potrhaný.
  Jack přistoupil blíž a nevěřícně si ji prohlížel, zatímco ona se zářivě usmála. ,,Dokázal jsi to! Zastavil jsi Akima!"
  ,,Jizvo....?" Zašeptal. Pak se k ní rozběhl. ,,Jizvo!!!" Zasmál se a olízl jí ucho. Ona mu to hravě oplatila.
  ,,Jacku, noták, nezahálej, pojď, pojď!" Začala jo postrkovat čumákem k východu u jeskyně. Jack se nechal, až stanuli u východu.
  Byl to překrásný výhled do krajiny, se zelenými lesy, křišťálově čistými jezery a řekami a okolo hory.
  Jack vydechl úžasem. ,,Co je tohle za místo? Je...překrásné."
  Jizva se k němu obrátila. ,,Jsi v posmrtném životě!"
  Jack se zarazil. Zůstal stát s tlapkou ve vzduchu, a jakmile ji dal do slunečního světla, krvavý šrám na ní zmizel. ,,Cože?"
  Oba dva psi se na něj obrátili s očekáváním v očích. Ale Caspian ho pozoroval trochu...jinak. Jakoby čekal, až něco Jack udělá.
  Venku na louce se objevila fena. Byla černobílá s občasnými zrzavými fleky. Obrátila se k nim a zavětřila.
  Pak se rozběhla k nim. ,,Jacku!? To není možné, jsi to vážně ty?"
  Jack čekal, až doběhne. Málem ji nepoznal. ,,Mami...?" Odtáhl se od ní. Nechala ho vyhnat. A nezastala se ho.
  Ohlédl se na jizvu na svém rameni.
  Jeho maminka ho smutně pozorovala. Potom pomalu promluvila. ,,Já... moc mě mrzí vše, co se stalo. Nechtěla jsem ti nikdy ublížit. Prosím věř mi," zněla trochu zoufale. ,,Jediného se mi tě podařilo vyhnat a River šla také. Zachránila se tak... Před ním."
  Jackovi došlo, že Akim ho neměl rád, protože byl štěně maminky, kterou miloval. A ona měla někoho jiného. A to Akima donutilo k tak hrozným činům?
  Jack se zhluboka nadechl. ,,Odpouštím ti. Za všechno. Nebyla to tvá vina."
  Její oči se rozzářily. ,,To je skvělé! Pojď, musím ti všechno vynahradit!"
  Jacka zaplavila vlna radosti. Stoupl napůl do slunce a bolest i starosti ho opustily. Skoro.
  Za sebou uslyšel zahučení krystalů a vzpomněl si na svou smečku.
  Otočil se a přistoupil ke kameni. Viděl v něm slabý obraz. Byl to ten hnědý Alfa a Fjodor. Bojovali, drásali se navzájem a kolem nich se hromadili psi.
  ,,Ale.... Oni mě potřebují! ON mě potřebuje..."
  Jacka teď něco napadlo. Všechno mu došlo a on pochopil smysl své cesty.
  Zamračil se a zastavil. ,,Ne." Zavrčel temně.
  Ostatní se na něj překvapeně otočili. ,,Jak to myslíš?"
  Jack se zapřel odhodlaně na packách.
  ,, Chápu to. Když jste mi řekli, že jste mne sem přivedli. Protože já jsem zemřel už několikrát, že? Duffy i Cookie měli pravdu! Zemřel jsem! Ale vy jste mi pomohli!" Jack naléhavě zaštěkal. ,,Devět životů existuje!"
  Pak se popošel víc k nim. ,,Naposledy vás žádám o další. Slibuji, že s ním naložím dobře, ale musím se dostat zpátky a pomoct mému druhovi! Mé milované smečce!!!" Zavyl a čekal jejich reakci.
  Caspian ho chladně pozoroval. Ale pak se pousmál. Tiše pronesl dvě slova: ,, Jak myslíš."
 
 
 
  Vřava bitvy utichla. Po kráteru se válela mrtvá, roztrhaná těla. V jezírkách bylo tolik krve, že to skoro připomínalo tu tmavou hmotu.
  A mezi těmi těly leželo i to Jackovo. Jeho pohled byl mrtvý a zíral do prázdna, a to ticho... Jen z dáli zaznívaly hlasy.
  Najednou se krajinou ozvalo zvláštní nadpozemské zahučení. Průhledné žilky mezi břidlicí začaly mléčně a nazelenale zářit. A pak i oči našeho hrdiny. Nejdřív trošku, potom více.