Dokážeme Cokoli 2 - Pomsta

Zvolil si správně

  Jack se zakousl do kožichu šedému Alfovi. Ten vyděšeně zaklapal čelistmi a dvakrát menšího Jacka ze sebe strhl. Jack ale vyskočil na všechny čtyři a vrhl se na něj znovu. S odřenymi polštářky na tlapkách, kvůli povrchu z břidlice, zanechával na zemi krvavé stopy.
  Bolest ho frustrovala. Když do něj šedivý polovlk znovu zaryl své tesáky, a Jack škobrtnul a kamínky se mu zaryly do pacek, zavyl a prudce se zvedl. Ti nejbližší, co ho ve válečné vřavě slyšeli, se otočili. Byli svědky, jak černobílý pes vyrazil na svého dvakrát většího protivníka ze spoda a bez špetky slitování se mu zakousl do hrdla. Ozvalo se tiché křupnutí. Šedivý Alfa padl.
  Nejbližší hlouček psů zaječel. Sice ho držel v šachu Isaac i s Zelenoočkem, ale Jack se, celý rozohněný, rozběhl přímo mezi ně. Teď byli každý na jednoho. Viděl, jak se Zelenoočko zakousl a trhl. Vyvalila se krev, pes zaskučel, zahrabal v drolící se břidlici a jeho pohled vyhasl...
  Jack viděl, jak krev dobrmanovi stéká po bílém čumáku a kape na zem. V jeho zelených očích viděl jen krutou pomstu. Ale neměl mu to za zlé. Tihle psi ho připravili o oko a zlámali mu obě přední tlapy. Teď se chromý pes vrhal do boje ještě s větší zuřivostí a byl stejně nebezpečný, jako když byl zdravý.
  Sám se přenesl přes svou oběť a strhl psa jako laň při lovu. Zakousl se a trhl. Byl si jistý, že pes je mrtvý. Neohlížel se. A utíkal dál a dál, přímo do středu běsnění. Rozevřel tesáky. Minerva se potýkala se dvěma silnými protivnicemi. Ta pitbullka Ace a ještě jedna, kterou neznal. Minnie zela na boku rozeklaná dlouhá rána.
  U Minerviných tlap prskala Jiskra. Drápy měla vytažené a na rameni vytrhaný kus srsti. Rozběhl se k nim na pomoc, ale srazil ho velký, hnědočerný pes. Mohutná postava. Byl to třetí Alfa. A poslední jejich Alfa, co byl naživu.
  Zaryl své tesáky hluboko do Jackova ramene. V hlavě mu vyvstanuly děsivé vzpomínky z dětství. Strach, panika a hněv způsobily, že sebral všechny své síly a těžkého psa ze sebe shodil. Potřeboval se dostat k Minnie!
  Na psa skočila Jiskra. Na pomoc jí přiběhla Jitřenka. Společně zasypaly Alfův obličej hlubokými škrábanci. Tekla krev.
  Jack se rozběhl k Minnie. Ale ta už stála v pořádku na všech čtyřech. Stála naproti River.
  Jackovi se zastavil dech.
  River měla ošklivou ránu na tlapě a kulhala, protože odmítala zabíjet. Byla proto zranitelnější. Její světle modrý, hladký obojek bez jediného tesáku byl umazaný od krve.
  River klopýtla a zapotácela se. Zírala vykulenýma očima na Minervu. Minnie netušila, kdo před ní stojí.
  ,,Ty...? Jsi to opravdu ty, Deno?"
  Minnie zamrkala. ,,Ale já... Já jsem Minerva... Kdo jsi ty? Mám se bát? Ublížíš mi?" Zavrčela.
  River se přes všechnu bolest napřímila. ,,Neublížila bych vlastní dceři."
  Minerva zaregistrovala Jacka kousek od nich a nevěřícně se na něj podívala. Jack se usmál a přikývl.
  ,,Mami..."
  Jack chtěl jít k nim. Ale cestu mu zastoupil Alfa. Hnědý obr svíral v tesácích drobný uzlíček ulepený od krve. Jitřenka. Jackova dobrá známá a Fjodorova matka.
  Jack zaryčel, rozevřel tesáky vyrazil proti němu. ,,Ne!"
  Alfa mrtvolu pustil a olízl si dlouhé tesáky. ,,S tímhle bych si nezahrával!" Zavyl.
  Jack mu odpověděl hrozivým vrčením. ,,Budou výstavní kousek v mém obojku!"
  Srazili se ve skoku. Oblohu proťal blesk.
  Skutáleli se v sevření až na samé dno kráteru, kde čváchli do vody. Jack jí měl plnou tlamu. Kašlal a prskal.
  Alfa vyrazil a jediným skokem byl u něj. Jack cvakl. Zakousl se mu do tváře tak silně, že mu kus vytrhl. Alfa zaskučel a převalil se na něj. V tu chvíli se událo tolik věcí, během párů úderů srdce, že to byla ta nejděsivější událost vůbec.
  Jackovi stál Alfa tlapami na krku. Jack sebou házel a všelijak kroutil, drásal zadními břicho, ale nic nepomohlo. Uhýbal kousancům.
  Nahoře, na hraně, se objevil kocour. Na krku měl vybledlý zelený obojek se psími tesáky. Světlý kocour měl tlapy až po ramena od krve.
  Mezi krvavými skvrnami prosvítala občas zrzavá, občas bílá. Fjodor.
  Na vteřinu si zahleděli do očí. Jack se pousmál. Přišel mu na pomoc.
  Alfa se Jackovi zakousl pod krk. Ale Jackovi to bylo jedno. Potřeboval se dostat k němu.
  Packami od sebe psa odkopl. Ucítil pod krkem chabou bolest. Ale nevnímal to. Jack se zvedl a jeho tlapky zalilo teplo.
  Ale místo, aby se ve Fidových očích objevila radost, byla tam jen čirá hrůza.
  Potřeboval vědět proč. Udělal krok a nadechl se, aby zavolal. Aby ho ujistil, že je vše v pořádku.
  S nádechem mu krkem projela ostrá bolest a zapištělo to. Vykulil oči, když zjistil, že nemá kyslík a do plic mu natekla krev. Zalknul se a podíval se na svoje packy. Ta vlna tepla, to byla jeho vlastní krev. A byla všude. Vsakovala se do vody a barvila ji na růžovo.
  Posunul přední packu dopředu, aby udržel rovnováhu.
  Packy mu zdřevěněly a Jack se skácel na zem. Tělem mu otřásaly křeče, vystřelující od hrdla a hrudi. Hrabal packami a snažil se nadechnout. Tohle bylo strašné. Bylo to stokrát horší, než jak to prožíval dříve. Než v Akimově světě.
  Fjodor se k němu rozběhl. ,,Ne!"
  Jack to slyšel jen mlhavě, a tělem mu proudil strach a panika.
  Cítil Fida u sebe. Chtěl mu něco říct, chtěl mu poděkovat. Z hrdla se mu vyvalil další bublavý čůrek krve. Nešlo to.
  Krev se vpíjela do vody a vytvářela zvláštní rudé spirály.
  Fjodorek vedle něj plakal. ,,Ne, ne! Jacku, neusínej! Slyšíš mě, zůstaň vzhůru! Tohle mi nemůžeš udělat..."
  Jack ucítil, jak se malé tělíčko tiskne k jeho boku.
  Tělem mu projela tak silná křeč, že nedokázal ani zaskučet. A pak... nic.
 
Ležel tam, s úlevou. Přestalo to. Zavřel oči a užíval si, že ho nic nebolelo. Z dálky slyšel zuřivé kočičí zavřísknutí...
  Otevřel oči. Nikde nikdo.
  Zvedl hlavu. Stromy, které měly být oranžové a žluté, byly mrtvé a šedé.
  Jackovi se zastavilo srdce leknutím. Je u Akima.
  Pomalu a vrávoravě se zvedl. Pod ním byla louže krve.
  A pár metrů od něj přicházel kráterem jeho odvěký nepřítel.
  ,,Zdravím tě. Doufám, že se ti tady bude líbit. Koneckonců, nic jiného ti nezbývá."
  Jackovi se leknutím zastavilo srdce. ,,Co tím myslíš?" Zeptal se rozechvěle. Couval, aby se nedostal do kontaktu s hnijící mrtvolou, která se k němu jistým krokem blížila. Pomalu, jakoby Akimovi bylo jasné, že mu Jack už nikam neuteče.
  Jack se donutil zastavit a zapřít na tlapách. Podíval se Akimovi vzdorně do očí. ,,Já tady nehodlám zůstat."
  ,,A kam si myslíš, že bys šel?"
  Jack se zarazil. Kam? Přece zpátky za svými!
  Akim se pobaveně zasmál. ,,Tobě to ještě nedošlo?!" Byl to bublavý odporný zvuk. ,,Zemřel jsi! Nevrátíš se, a budeš tady se mnou, protože děláš přesně takovou chybu, jako jsem udělal já."
  ,,Nejsem jako ty." Jack to řekl nepřítomně a otřeseně, protože až teď si začínal uvědomovat rozsah celé situace.
  ,,Opravdu? Tak proč jsi tady? Kam si myslíš, že bys jinak šel?"
  ,,Někam...jinam."
  ,,Ale to se nestane." Posadil se Akim, jakoby se usadil k hovoru se svým starým přítelem. ,,Ne, protože jsi hluchý a slepý. Ó, jak já už jsem si myslel, že to opravdu zvládneš, ale ty si nikdy nebereš příklad z chování druhých. Tvá osudná chyba..."
  Jack to nehodlal poslouchat. Napjal svaly a zavyl. Zvuk se rozléhal krajinou a rezonoval kráterem.
  Uvědomil si, že teď to může skoncovat. Tohle přeci chtěl. Zabít Akima nadobro.
  Zvedl se a dvěma skoky, kdy ho zpomalovala lepkavá tmavá hmota, byl u něj.
  ,,Nejsem jako ty, a jestli tady budu, tak jedině bez tebe! Zabiju tě tolikrát, kolikrát to jen půjde!"
  S těmito slovy překonal poslední kus vzdálenosti a celou svou váhou na Akimovi přistál.
  Ten byl tak otřesený, že se ani nebránil.
  Jack se vítězoslavně zakousl do jeho hřbetu, hniloba nehniloba, a trhl. Maso se oddělovalo hrozně lehce, skoro od kostí odpadávalo.
  Trhal Akima na kusy. Kousl do ramene, trhl. Kousl do zátylku, trhl. Kousl do nohy, trhl. A nakonec se zakousl do jeho krku, co nejhlouběji to šlo. Mohutným pohybem se nahrbil, trhl a odletěl.
  V tlamě mu zůstalo vláknité maso s červy na vnitřní straně. Vyplivl ho a s vyceněnými tesáky pozoroval, jak se Akim kymácí ze strany na stranu. Čekal, že se jeho poloodhalená kostra za chvíli zřítí k zemi, ale to se nestalo.
  Akim zůstal stát a smát se. Nejdřív potichu, pak nahlas.
  ,,Ha ha... HA HA HA HA!"
  Jack strnule stál a zmateně ho pozoroval. ,,Co..."
  ,,Tobě to fakt nedošlo, ha ha! Copak ty nechápeš..." Prohýbal se Akim smíchy, ,,že já už mrtvý jsem?! Nezabiješ mě, chápeš to, nikdy se mě nezbavíš!"
  ,,Nějak to udělám, třeba tě celého zlámu, pokud to bude potřeba!" Zavyl Jack nepříčetně. Měl toho dost. Chtěl se toho zbavit. ,,Co jsem přehlédl?! Co?!"
  ,,Už jsem ti to říkal, ale ty nikdy neposloucháš!" Zavrčel spokojeně. ,,To máš za to."
  Jack zůstal stát a hrabal se v paměti. Čeho si nevšiml, i když to slyšel?
  ,,Já... Já...nevím..."
  Akim se zasmál a otočit se k odchodu. Pomalu se vzdaloval a nechal Jacka napospas temné a  bezútěšné krajině.
  Jack se pořád zamýšlel. Vše, na co si vzpomněl, si znovu přehrával. Požár. Led. Sněženku. Lišky. Hada. Hugo. Voda. Jiskra. Minnie. Počkat... Minerva.
  Jack nastražil uši a zapátral v paměti.
Nejživější byla vzpomínka, jak se snažila zabít svou nevlastní matku. Ale vždyť ji učil sám, s nikým se nemazlit. Naučil ji, že všichni od Akima jsou špatní.
  Jenže to neudělala. Odpustila jí a byla vděčná za to, co pro ni udělala, i když toho moc nebylo.
  Jack zavyl, až jeho hlas rezonoval lesem a vrátil se jako ozvěna. ,,Počkej!"
  ,,počkej, počkej, počkej..."
  Akim se otočil. ,,Co je?"
  ,,Odpouštím ti."
  Akim k němu udělal pár kroků. ,,Heh... Cože?" Nejistota se objevila v jeho očích. Ale nic se nestalo.
  Jackovi došlo, že musí sám sebe přesvědčit, že mu odpouští. Jediné, co ho napadlo.
  ,,Slyšel jsi dobře." Jack si sedl, aby nevypadal jako hrozba. ,,Možná, že jsme se k sobě nechovali úplně nejlépe. Ale vypadá to, že nepřátelstvím nic nevyřešíme. Ale udělal jsi pro mne i něco dalšího."
  V Akimově tváři se začalo formovat zděšení.
  ,,Děkuji ti Akime, za to, že jsi mne vyhnal, protože bych nikdy nepoznal lepší domov, než jsou Lovci. Děkuji ti, že jsi mi pomohl uvědomit si, že mám nejlepší kamarády na světě."
  Akim začal couvat. ,,Ne, ne ne! Ty zmije špinavá, měl jsi chcípnout už v hradě, nesnáším tě, všechno zničíš!"
  ,,Nedělej to horší. Odpouštím ti, měli bychom to nechat za sebou."
  Akim začal zvláštně...blednout. Mizel?
  ,,Ne! Jacku, ty pitomče!"
  Jack nic neříkal. Jen se díval a donutil se nevycenit zuby. Jen se lhostejně díval a v duchu si opakoval, že mu Akim nevadí.
  Akim se opravdu začal... Něco jako vypařovat.
  ,,Ale já jsem ti zničil dětství!"
  ,,Ne, měl jsem to nejlepší, se svou sestrou a učitelem."
  ,,Vzal jsem ti matku!"
  ,,Ale nalezl jsem svého otce."
  ,,..." Akim už nic neříkal.
  ,,Budeš mi chybět, Akime."
  Akim se rozplýval ve vzduchu v obláčcích smradlavé páry. To poslední, co bylo vidět, byly jeho oči v slzách. Jackovi ho bylo skoro líto.
  Díval se ještě dlouho do prázdna, i když tam už nebyl. Hrozba Akima byla pryč. Nadobro. Ze vteřiny na vteřinu.
  Jack se zvedl, ale tlapky mu začaly divně mravenčit. Zatočila se mu hlava, před očima se mu udělaly mžitky, a svět zčernal. Ale jen na chvíli, než uviděl ve vzduchu malé světlé body. Vypadaly jako hvězdy...