Láska je potřeba (Louis Tomlinson FF) - Book 2

Kapitola 2. - Cesta do Doncasteru

,,Lis..." zaslechla jsem ten nejsametovější hlas na světě, který překypoval starostí, jehož majitel ležel vedle mě v posteli.

Před chvílí jsme přijeli z letiště a jelikož je zde večer, už jsme se pomalu začali chystat na kutě. Než sem ke mně Louis přišel, sundala jsem si kontaktní čočky, nasadila si dioptrické brýle, abych neměla rozmazanou vizi a vzala jsem si sešit se svými napsanými písničkami. Přišlo mi až komické, jaké písně jsem dříve psala.

Odjakživa jsem věděla, že mám talent na psaní smutných písní a bylo to hlavně kvůli tomu, jak jsem byla celé ty puberťácké roky v depresích. Stačilo mi si vzít do ruky můj sešit a tužku, nahromadila jsem si v sobě všechny negativní pocity a potom už to šlo samo. Na stránkách byly pořád ještě velmi drobné stopy po slaných kapkách, které se mi při psaní hrnuly z očí. Byly sice už dávno vyschlé, ale ta kulatá lehce průhledná stopa byla stále pouhým okem viditelná.

Narazila jsem na stránku s písní, která, i když byla jenom rok a půl stará, se mi zdála jako bych jí psala před deseti lety. Zdálo se mi to jako neuvěřitelně dlouhá doba. Dennodenně jsem se utápěla v depresích, probrečela jsem množství slz, psala jsem hromadu smutných písní... a teď? Jsem skutečně šťastná. Už je to skoro půl roku, co jsem žádné takové pěvecké dílo nenapsala. Ani jsem neměla tu potřebu.

Zadívala jsem se na ty srdcervoucí slova.

I could tell you the things I left unsaid,
I could tell you how I felt my cheeks burn red,
You were the one, the only one I wanted,
I could tell you these things I left unsaid

Neuvěřitelné, jak jedna pitomá píseň dokáže vyvolat obrovskou vlnu emocí, které jsem pomalu půl roku ani neznala. Vše, co je spojené s touto písní jsem si vybavila. Pocházela z období, kdy jsem neuvěřitelně milovala Louise, ale on měl Eleanor a to mě zabíjelo. Píchlo mě u srdce, když se na povrch vyplavily všechny pocity, které jsem tehdy cítila. Asi si myslíte, že to příliš dramatizuju, vždyť to už je přece minulost, ale příběhy skryté v písních mají něco, co mě donutí se cítit přesně tak, jako když jsem tu píseň psala.

Jak se správně domníváte, ano, je o Louisovi... o tom, jak bych mu moc chtěla říct, co k němu cítím, ale nemohla jsem... nebo jsem se spíš bála.

,,Lis..." zopakoval Louis znovu, když jsem na oslovení mého jména poprvé nereagovala. Ucítila jsem něco vlhkého na mé tváři. Do háje! Neměla jsem ani tušení o tom, že ty vzpomínky v těch písních jsou tak silné. Ani jsem si neuvědomila, že mi ta srdceryvná píseň vyvolala slzy. Hned, jak jsem se vzpamatovala, začala jsem si je horlivě utírat svým zápěstím. ,,Zlatíčko, co se děje?" zeptal se se znatelnou starostí ve svým hlase.

Proboha, nechtěla jsem ho uvézt do rozpaků. ,,Ne, nic, jsem naprosto v pohodě. Jenom neumím kontrolovat svoje emoce." Pro odlehčení atmosféry jsem se na konci věty nepatrně zasmála. On měl však ve tváři stále vážný výraz.

,,Víš, že kdyby tě cokoliv trápilo, tak mi to můžeš říct." řekl starostlivě. ,,Můžeš mi říct cokoliv." Svou levou rukou mě začal něžně hladit po ruce. Zhluboka jsem se nadechla, abych zadržela slzy, které byly stále vyvolané tím emocionálním náporem. Směrem k němu jsem přikývla.

,,Já vím, že jo. Ale věř mi, tohle opravdu nic není. To víš, že bych ti to řekla, kdyby to bylo jakkoliv vážné." uklidňovala jsem ho a to na něj očividně zabralo. Ještě chvíli měl ve tváři onen vážný výraz, ale po nějaké krátké době se mu na tváři vytvořil malý úsměv. Byl tak nakažlivý, že jsem se musela usmát nazpět. Zvedl svou levou ruku a jemně se dotkla mojí tváře.