Láska je potřeba (Louis Tomlinson FF) - Book 2

Kapitola 8. - Po klidu přichází bouře

Video nahoře jen tak pro oddych :) Lisa Cimorelli funny moments :D Abyste si ji tak nějak dokázali představit... Já si nemůžu pomoct, ale na některých videích vypadá strašně jako Eleanor :DD Teď už si užijte novou kapitolu...

***

Úleva polila celé mé tělo v podobě potu. Cítila jsem svoje srdce, které se mi odráží o mojí hrudní stěnu takovou rychlostí, jako kdybych právě uběhla několik mil v kuse. Dýchání se mi zrychlilo a slzy jsem se ani nenamáhala už zadržet. Všechna potlačovaná bolest i stres se postupně v podobě slaných kapek dostával z mého těla ven.

Řekla jsem jim úplně všechno. Od toho telefonátu, vyhrožování, až po situaci, která nastala právě teď. Objímaly mě a utěšovaly a já jsem jim jenom zlomeně brečela v náručích. Tak moc se mi ulevilo, když jsem to ze sebe konečně všechno dostala. Stále mi opakovaly slova, která mě měla sice uklidnit, ale byla jsem ze sebe dost zklamaná, když jsem zjistila, že to vůbec nepomáhá. Tak moc se snaží mi pomoct a já jsem pořád ve stavu zhroucení. Cítila jsem se jako nevděčnice.

,,Louis o tom ví?" zeptala se mě Katherine na otázku, kterou jsem nechtěla slyšet. Celou dobu jsem se bála, že se mě na ní někdo z nich zeptá. Na chvíli jsem znovu zaváhala, ale měla jsem štěstí, že jsou celkem trpělivé a nijak na mě netlačí. Když moje vzlyky trochu ustaly, pouze jsem zavrtěla hlavou v záporu. Nedokázala jsem nic říct, hned při prvním slovu by se mi zlomil hlas.

V té chvíli, kdy jsem to udělala jsem přesně věděla, jak se všechny tváří. A nemusela jsem je ani vidět, měla jsem celou dobu sklopenou hlavu. Jejich ustrašený výraz jsem i tak dokázala vidět přímo před očima. Jejich vyvalené oční bulvy a ústa pootevřená.

,,Lis, nemůžeš mu přece celou dobu takhle lhát, že jsi v pohodě, když nejsi. Copak mu nedůvěřuješ?" Podle Christininýho nadechování jsem usoudila, že se svou řečí ještě neskončila, ale já jí přerušila.

,,Tohle není o tom, že bych mu nedůvěřovala. Jemu bych byla schopná se svěřit i s těmi nejtemnějšími tajemstvími, které skrývám." I když jsem už žádné k vypravování v zásobě neměla, kromě tohoto samozřejmě, protože už jsem mu to všechno dávno vyklopila. Takhle moc mu důvěřuju.

,,Tak v čem je problém?" zeptala se Dani. To vážně? Vážně se mě ptají na tohle? Neposlouchaly snad, co jsem tady říkala o tom Ortonovu vyhrožování?

Hodila jsem na mojí nejmladší sestru nechápavý pohled. ,,Vždyť jsem vám říkala, že je Orton psychopatický šílenec. Vyhrožoval mi, že jestli o tom telefonátu někomu řeknu, ublíží mým nejbližším. A nepochybuju, že když mě v šestnácti letech dokázal málem znásilnit, tak nebude mít sebemenší problém udělat i něco horšího. Víte, kolikrát jsem se mu už s tím chtěla svěřit? Ale já ho nechci ztratit. Už tak dost riskuju tím, že jsem to řekla vám." Nasadila jsem na svůj obličej prosebný výraz. ,,Prosím vás, proboha živého, dávejte na sebe pozor. Nechci aby se vám něco stalo. Nevím, co bych dělala, kdybych vás ztratila..." I když bych si zasloužila prožít tu samou bolest, kterou prožívaly celý měsíc ony, když jsem ležela v nemocnici a hrozilo, že propadnu do věčného spánku.

,,Ničeho se neboj, Lis. Jen tak se od nikoho sebrat nenecháme. To by musel nejdřív přežít kopanec někam, kde to klukům není úplně příjemný." Všechny jsme věděli, co tím Chris myslela. Jak už jistě víte, nadávky u nás jsou velmi mírné už z toho důvodu, že nemáme ve zvyku vykřikovat sprostá slova, která se nám protiví. Ale někdy je úlevné si sama pro sebe zanadávat, takže já to tak úplně nedodržuju a myslím, že ostatní jsou na tom stejně, i když... taková Katherine nebo Lauren... u nich si sprosté zaklení nedokážu představit.