Láska je potřeba (Louis Tomlinson FF) - Book 2

Kapitola 14. - Když tělo mluví hlasitěji, než psychika

 „Nerad tě tu nechávám samotnou." řekl mi Louis, když se velmi brzy ráno pomalu ale jistě blížil čas k jeho odjezdu. Znovu nás čeká dlouhé odloučení na několik měsíců. Svou pravou rukou mě opakovaně hladil po tváři a já se k ní tulila jako malé mazlivé kotě.

„Neboj se." odpověděla jsem mu. „Budu v pořádku. Znovu už mi neublíží, ani nebude mít tu možnost. Nedovolím mu to." ujistila jsem ho svým upřímným úsměvem.

„Dobře." přikývl hlavou. Věří mi a to je pro mě to nejhlavnější. „Ví to alespoň tvoje rodina, že se s ním znovu scházíš?"

Zaváhala jsem. Úsměv mi spadl z tváře, když jsem si uvědomila pravdu. „Ne..." odpověděla jsem upřímně.

Starostlivě si povzdechl. „Lis, měla bys to alespoň někomu říct. Nelíbí se mi, že odjíždím s pocitem, že jsi v tom úplně sama."

Na tváři se mi objevil zamilovaný úsměv. Nemohla jsem si pomoct, jeho starost, zbožnost, respekt a všechna láska, co ke mně cítil... to všechno se mu odráželo v očích a bylo toho mnohem víc. To, co jsem tam na krátkou sekundu zahlédla, byl pouhý záblesk a jsem si jistá, že kdybych se dívala do té nebeské modři dost dlouho, uviděla bych tam úplně všechny emoce, které ke mně cítí. Jenom ta představa mi rozbuší srdeční orgán a posílá elektrické signály do celého těla. V břiše jsem ihned ucítila třepotající se křídla malých motýlků.

„No,... mám strach, že jakmile to řeknu Mikeovi, bude ho chtít zabít."

Můj nejstarší bráška měl svůj ochranitelský instinkt vyvinutější, než všichni mí ostatní sourozenci. A není divu, vždyť má deset mladších sourozenců.

„To bych mu schválil." Protočila jsem očima nad jeho poznámkou. „Hele, tenhle obličej na mě nedělej, slečinko. Chci tě mít pod dohledem a Mike se na to úplně skvěle hodí. Říkalas, že mu tenkrát málem zmasakroval obličej?" zeptal se užasle jako malé dítě, které se dozvídá skvělé novinky o svém vysněném hrdinovi.

„Nejenom obličej. Kdyby se do něj pouštěl jenom o několik sekund déle, možná by mu zlomil i pár kostí. Naštěstí, když zjistil, že Jamie ztratil vědomí, tak toho nechal."

„To já bych zašel klidně ještě dál..."

Nenáviděl ho a já to respektovala. Přece jenom... taky bych nedokázala odpustit člověku, který by v minulosti Louimu ublížil, i kdyby on to svoje odpuštění v sobě našel.

„Loui, věř mi,... nic se mi nestane." ujišťovala jsem ho snad už po sté.

Nevím, jestli mám zatím v plánu to někomu říkat. Vždyť ani pořádně nevím, jak na tom s Jamiem jsem. Počkám pár týdnů a potom to všem řeknu.

Počítám s tím, že ho nejspíš budou chtít všichni do jednoho zabít a mně vynadat, jak jsem naivní. Ale uvidíme...

„Já vím... a věřím ti. Jen se bojím, že nebudeš schopná se mu ubránit, jestli na tebe ještě něco zkusí." pokračoval s řečmi plnými obav.

„Loui, poslouchej... jakmile něco naznačí, je z mého života pryč dřív, než bys řekl švec. Další věc... moc dobře ví, co mu Mike provedl a jsem si jistá, že znovu si tím projít nechce. A navíc, kdyby došlo k nejhoršímu, použiju pepřový sprej, nebo absolvovaný kurz sebeobrany... a ani jedno jsem z toho neměla, když se ta hrozná událost stala."

Když jsem řekla vše, čím jsem ho mínila uklidnit, jeho rysy konečně, alespoň částečně, uvolnily napětí a vypadal více relaxovaně. Ale z jeho očí obavy a starost nezmizely.