Láska je potřeba (Louis Tomlinson FF) - Book 2

Kapitola 6. - Stoupající strach a zmatení

Louis

Lis mi dělala starosti. Ačkoliv se to na sobě snažila sebevíc skrývat, něco jí stále trápilo. Od včerejšího rána, kdy jsem jí našel vzlykající v koupelně, je pořád divně zamlklá a ve tváři má ztrápený výraz. Nedala to na sobě znát, možná oklamala mojí mamku a všechny ostatní členy mé rodiny, ale mě ne. Na to jí znám úplně skrz naskrz. Byla pořád napjatá a to se jí nepodobalo. Sice se úplně v pohodě bavila s Lottie, s Fizzy i s dvojčaty, opakovaně si s úsměvem hrála s Erniem a Dorris, ale nechovala se tak jako normálně. Já nevím, ale něco mi na ní prostě nehrálo. A poznal jsem to jenom já. Jen lidé, kteří k ní měli nejblíž to na ní poznali.

Když jsem včera ráno zaslechl dávivé zvuky, které vycházely z koupelny na patře, hrdlem mi začal stoupat neuvěřitelný strach. Jelikož jsem jí vedle sebe nenašel ležet, ihned jsem si vydedukoval, že to bude ona a v tu chvíli mi začalo bušit srdce tak silně, že jsem sotva popadal dech. Věděl jsem, co to znamená... vždycky zvracela jen tehdy, kdy se jí zdál ten sen o tom bastardovi. Už to vypadalo tak nadějně, bylo na ní vidět, jak je šťastná a jak pomalu na něj zapomíná, ani se jí poslední dobou ten sen už nezdával a pak to najednou takhle náhle přijde znovu.

Není z toho ještě úplně venku. Ten hajzl jí pomalu zničil život. Ani slovy nelze vyjádřit, jak moc ve mně stoupala zuřivost a jak se mi začala vařit krev v žilách, když jsem pomyslel na to, jak takové křehké andělské bytosti mohl ten kretén takhle škaredě ublížit. Ten imbecil má neuvěřitelné štěstí, že jsem ho v životě neviděl. Neovládl bych se, kdybych ho někdy potkal.

Neuvěřitelně tu brunetku s nádhernýma čokoládovýma očima, které mi vždy vzaly dech, miluju. Dal bych jí úplně všechno, jenom aby byla šťastná. Zahřálo mě u srdce vždycky, když se zasmála mé vtipné poznámce, nebo když se ke mně s tím jejím sladkým úsměvem přitulila. Uvědomil jsem si, že celou dobu byla šťastná kvůli mně.

To já jí činím šťastnou.

Málem se mi roztrhl obličej z toho, jak jsem se usmíval pokaždé, když jsem na to pomyslel. Sám jsem nemohl uvěřit tomu, jaké mám štěstí, že mám někoho jako je ona. Ona je dívka, která si zaslouží, aby se s ní zacházelo s respektem, něhou a láskou a přesně to jsem se jí snažil dávat a neuvěřitelně mě to naplňovalo. Ten pocit byl nádherný, když jsem si uvědomoval, že je kvůli mně šťastná. A ona si to zaslouží, už si toho v životě protrpěla dost. Moje láska k ní byla stále silnější a já byl pevně přesvědčený, že ona je konečně ta, se kterou chci strávit zbytek života.

,,Lis,..." oslovil jsem jí, když jsme byli další večer sami v obýváku a hlídali jsme moje dva nejmladší sourozence. Vzpomněl jsem si na to, jak nám předevčírem Lottie pověděla, že bychom si mohli pořídit vlastní dítě. Měl jsem co dělat, aby se mi tvář neroztáhla do úsměvu, když jsem si představil malého chlapečka, který se choulí v Lisině náručí. A nebo malou roztomilou holčičku. S ní jsem si tento budoucí život dokázal představit. A kdyby se rozhodla, že poruší svou přísahu a otěhotněla by, byl bych ten nejšťastnější člověk na světě. Znamenalo by to sice, že by se jí její vlastní máma zřekla a to jsem opravdu nechtěl, ale já bych se o ně oba postaral.

Lis seděla ztuhle a napjatě na gauči a svýma očima hypnotizovala svůj mobil, který ležel před ní na stolku. Přišlo mi, že se dokonce i nepatrně třásla. Očekávala snad hovor od někoho z rodiny? Proboha... děje se snad něco v její rodině, o čem nevím? Dávalo by to smysl, možná proto je celý den celá v křeči, ale... proč by byla takhle zamlklá a nic mi o tom neřekla?

,,Lis, miláčku, co se děje?" Zděsil jsem se, když jsem jí chytil za ruku, abych jí poskytl podporu. Byla úplně ledová. ,,Zlato, vždyť ty jsi úplně studená! Je ti zima?" zeptal jsem se starostlivě. Pohlédla na mě svýma krásnýma očima. Ten strach a nervozita se v nich nedaly přehlédnout.