Láska je potřeba (Louis Tomlinson FF) - Book 2

Kapitola 1. - Odtajnění další lásky

Když se mi konečně od sebe podařilo odlepit oční víčka, všimla jsem si, že přes zatažené žaluzie prosvítá trocha zamračeného světla, které mi říkalo, že dnes slunce zpod mraků rozhodně nevykoukne. Abych řekla pravdu, nijak mně to nevadilo. Pokud vím, na dnešek žádné natáčení venkovního videa naplánováno nemáme. 

Zatímco jsem se dostatečně vzpamatovávala z časného probuzení, pomalu jsem vstávala z postele a přešla k oknu, abych k sobě do pokoje pustila trochu více světla. S roztáhnutím svých žaluzií mě oslepilo nepříliš bílé světlo, které mě jenom utvrdilo v mé předchozí myšlence. Počasí bude očividně deštivé a celý den zamračené. Na jednu stranu jsem byla vlastně docela ráda. Milovala jsem, když mi dešťové kapky bubnují na okno. Dokážu se tak soustředit a upřímně, nejlépe se mi tak pracuje. Ať už edituju a sestříhávám naše nové video na Youtube, nebo tvořím nové písně.

Když jsem si však vzpomněla, co nás dnes čeká, nejdříve jsem si chtěla otráveně povzdechnout, ale potom jsem si uvědomila, že se vlastně těším. Hned po dvanácté hodině odpoledne míříme do studia a připravujeme naše další album.

Od té doby, co jsme v našem životě udělaly zásadní krok a rozhodly se zveřejnit naše úplně první pěvecké album, dostatečně nás to nakoplo k tomu, abychom se hned pustily do tvoření dalšího pěveckého díla. Bavilo nás sledovat reakce našich fanoušků, jak si užívají naši hudbu, kterou jsme samy stvořily. Tohle je opravdu něco, co by se dalo nazvat jako práce snů.

Miluju svojí práci, i přesto, že je to většinou jak fyzicky, tak i psychicky náročné. Přece jenom to neobnáší jenom skládání písní, nahrávání ve studiu, být stále aktivní na sociálních sítích, abychom mohly fanouškům odpovídat na jejich dotazy, ježdění po světě s koncerty a různá interview, do kterých jsme zvané. Tohle všechno vlastně děláme moc rády a plnými doušky si to užíváme. Ale tato práce má v sobě i takové věci jako jsou negativní reakce, bulvár, otisknutí každé blbosti, kterou ti vlezlí novináři jenom uvidí,... no, o tom bych mohla vyprávět. Tohle všechno ale už jednoduše překonáváme a soustředíme se jenom na ty světlé stránky našeho života.

Ohlédla jsem se od okna a můj zrak mi padl na mobil, který jsem včera večer před spaním svírala v dlaních a s širokým úsměvem si pročítala zprávy, které mi napsal ten, který vlastnil celé moje srdce. 

Ten blázen mi opravdu koupil letenky do Londýna. Odlétám příští sobotu a potom s Louisem jedeme do jeho rodného města, aby mě seznámil s celou jeho rodinou. Překvapilo mě, že se mi ani nervozitou nerozbušilo srdce, když jsem na to pomyslela, ale jsem si jistá, že čím víc se bude blížit ono setkání, tím víc bude moje nervozita postupně stoupat.

O několik minut později jsem si vykonala svou ranní hygienu, upravila jsem svůj vzhled, oblékla se do fialového trička s dlouhým rukávem a černých legín a chystala se opustit svůj pokoj. Musím sestrám říct, že se na jeden týden budou muset hold obejít beze mě. 

Hned jak jsem vyšla a zavřela za sebou dveře, uslyšela jsem tlumené hlasy, které vycházely z obývacího pokoje. Nevěnovala jsem jim sebemenší pozornost a zamířila po schodech rovnou do kuchyně. Až teď jsem si všimla, že jeden hlas patřil mé o pět let mladší sestře a druhému jsem moc nenaslouchala, takže jsem ani pořádně nevěděla s kým mluví. Zvědavost mi nedala a musela jsem jít za ní, abych zjistila, kdo to tam s ní je. 

,,Lauren? To si povídáš sama se sebou?" zavolala jsem na ní a oba hlasy v tu ránu ztichly. Když jsem tam o pár vteřin později dorazila, povšimla jsem si, jak Laur sedí na gauči a před sebou na stolku má položený svůj notebook. Nejspíš s někým skypuje, pomyslela jsem si.