Láska je potřeba (Louis Tomlinson FF) - Book 2

Kapitola 10. - Záblesky minulosti

Před sedmi lety...

,,Lis, no tak, nemůžeš přece být tak paranoidní po zbytek svého života," uslyšela jsem za svými zády Jamieho a já se zastavila ve svém kroku. ,,Přísahám ti, že nejsem žádný vrah." V jeho hlase jsem uslyšela špetku smíchu a já tak poznala, že jen vtipkuje.

Zhluboka jsem se nadechla. ,,Když já nevím..." 

Odjakživa část mého mozku obydlela silná paranoia a z poloviny ovládala mě samotnou... tedy, hlavně má rozhodnutí. Mám problém se s kýmkoliv stýkat, aniž bych se bála, jestli se z něj náhodou později nevyklube zloděj, vrah,... nebo něco podobného. Prostě lidem nedůvěřuju a to je taky jeden z hlavních důvodů, proč nemám přátele. Pokud někdo bude chtít, abych byla v jeho přítomnosti klidná, cítila se dobře a bezstarostně, musel by na naší důvěře hodně zapracovat... což by zabralo měsíce, ne-li roky. 

Možná mi už dočista hrabe z toho, jak na tohoto kluka stále myslím a odmítá mi opustit přední část mozku, kde se už dozajista zabydlel, ale možná by Jamie mohl být úplně první člověk, který tu zašlapanou, skoro mrtvou důvěru vyhloubí ven a dostane se skrz moje zábrany. I když bych mu věřit neměla,... jeho povaha není úplně andělská, co si budeme povídat, ale tak moc se snaží a já nemám daleko od toho, abych změkla. Jsou to už dva měsíce, co jsme spolu v kontaktu, ale já si ho k tělu nikdy nepustila blíž, než jako kamaráda. Je sice pravda, že už jsem nějakou dobu do něj zakoukaná, ale moje paranoia byla bohužel silnější.

Ale i přesto tu stále je... a má se mnou tu trpělivost. Je chápavý, milý a poprvé v životě se cítím, jako bych mu mohla říct absolutně cokoliv. Ale vím jistě, že je takový i uvnitř? Není to jenom schránka na povrchu, aby se mi dostal blíž a potom toho využil? Protože takový on přece je, ne? Vždycky takový byl... jenže... se mnou je takový... jiný... a trpělivý. Byl by snad takový, kdyby mě vnímal jenom jako svůj další cíl, který chce mít ve své posteli?

Do háje zeleného... Nevím, co mám dělat...

Hlasy mozku a srdce mezi sebou tvrdě bojovaly. Je načase, abych se rozhodla. Mám poslouchat mozek, z něhož ke mně jasně mluví paranoia a říká, ať se ani neopovážím zbourat svoje zábrany, protože ho stále úplně neznám, nebo srdce, které mě konejší a říká, že tento kluk je právě ten, komu bych se měla otevřít?

,,Lis, jenom to se mnou zkus. Vím, že se bojíš komukoliv důvěřovat, ale jednou ty svoje zábrany budeš muset zbourat... a já ti neublížím, slibuju. Přísahám ti, že v příštích měsících zažiješ to nejhezčí období tvého života, přesně jak si zasloužíš." ozval se znovu za mnou a tím přerušil tok mých myšlenek.

V této chvíli jsem se otočila čelem k němu, ale neměla jsem na to se mu podívat do očí. Tolik mě přesvědčoval, tolik se snažil a co dělám já? Stále dokola ho odmítám a uzavřu ho v nekonečné zacyklené přátelské zóně. Pořád to má stejný průběh... přátelství, nabídka vztahu, odmítnutí... a tyto tři procesy probíhají pořád dokola. 

Nedokázal mi už náhodou tou trpělivostí a neustálým snažením, že o mě opravdu stojí? Možná přece jen je v nitru úplně jiný,... možná mi právě teď ukazuje svoje dobro, které celou dobu skrýval v sobě. 

Když jsem k němu znovu vzhlédla, jeho šedé oči byly úplně všechno, co jsem právě teď viděla. Jeho černé vlasy, upravené do moderního nagelovaného účesu, tvář, která za normálních okolností působila drsně a arogantně, ale pokaždé, když pohlédl na mě, jeho rysy najednou zněžněly. A potom ta jeho vysoká svalnatá postava, kterou by chtěl mít každý kluk v jeho věku.