Láska je potřeba (Louis Tomlinson FF) - Book 2

Kapitola 9. - Osudné setkání

Instinktivně jsem couvla o několik kroků dozadu. Na žádný jiný pohyb jsem se nezmohla, byla jsem jako strnulá. Chlad, který ovládl celé mé tělo, na mě začal působit a začala mi být neuvěřitelná zima. V ovzduší se vznášel sice chladný vítr, ale nebyl to on, kdo způsoboval nepříjemné mrazení po zádech. Byla to panika. Strach, který se mi dral hrdlem, scvrkával mi žaludek a popoháněl tep jak mého srdce tak i krve v ostatních cévách v těle.

Nedokážu si tipnout, jak dlouho jsme tam stáli naproti sobě a jenom na sebe vyjeveně koukali. Z jeho výrazu jsem nemohla vůbec nic vyčíst. Popravdě nevím, jestli mě to více znepokojovalo, nebo uklidňovalo... vlastně NE! Samozřejmě, že mě to znepokojovalo, jak byste se asi cítili vy, kdyby přímo před vašima očima stála vaše noční můra?

Jenže potom našem zírání jeden na druhého se odhodlal k pohybu... a ten pohyb zahrnoval pomalý krok směrem ke mně. Panika mi svírala hrdlo a v podbřišku jsem cítila zvláštní bolestivý pichlavý pocit, jako by do mě bodaly tisíce malých ostrých jehliček. A to byla pro mě poslední kapka.

,,NEPŘIBLIŽUJ SE KE MNĚ!" zakřičela jsem víc nahlas, než jsem původně chtěla. Okolo nás nikdo jiný nebyl a já nevěděla, jestli mám být v tu chvíli ráda, nebo se ještě víc bát. Jeho tělo při mém křiku ztuhlo a konečně ve své tváři ukázal nějakou emoci. Objevila se však pouze na malou vteřinku, proto jsem jí ani nestihla pochytit.

,,Takže jsi na náš telefonát nezapomněla." pronesl, ale zarazilo mě, že jeho hlas nezněl jízlivě, jak jsem předpokládala, právě naopak. Jako by snad na okamžik zalitoval. No, to si měl uvědomit dřív.

,,Cože?" zeptala jsem se zmateně. Poukazovala jsem na náhlou změnu v jeho chování.

A v tu chvíli se pousmál tak strašidelně, že jsem měla chuť vzít nohy na ramena a schovat se někam, kde mě nikdo nenajde. ,,Lis, chtěl bych ti něco vysvětlit." Jeho hlas byl najednou jemný a úplně odlišný od toho úlisného, co jsem před měsícem slyšela v Doncasteru na druhé straně telefonu. Ale já nehodlala ustoupit, zřejmě mu došlo, že u mě s něžností dojde nejdál, ale už jednou mé důvěry zneužil a také ji tím škaredým činem navždy ztratil.

Okamžitě jsem odmítavě zavrtěla hlavou. ,,A co bys mi chtěl vysvětlovat? To, že už sedm let vymýšlíš, jak mi zničíš život? Jak mě chceš dostat na to nejhlubší psychické dno, abys dostal to, co chceš? Ne díky, to opravdu nemusíš! Tohle všechno vím i bez tebe!"

,,Lis, poslouchej..."

,,Ne! Nehodlám poslouchat ty tvoje lži! Už jednou ve svém životě jsem ti věřila a málem mě to stálo moje panenství! Jestli si myslíš, že ti podruhé na ty tvoje výmysly skočím, jsi na šeredném omylu!" Téměř jsem křičela, ale nemohla jsem si pomoct. Byla jsem vyděšená k smrti.

,,Prosím tě, nekřič..."

Cože?! To si dělá srandu, ne?!

,,A co ode mě čekáš? Že se s tebou budu v klidu vybavovat, když mám s tebou jenom ty nejhorší vzpomínky? Nesnaž se být tak ,milý', tentokrát ti to nevyjde. Na tvou přetvářku ti už neskočím."

,,Fajn, naprosto ti rozumím a chápu, že se mnou nechceš mít nic společného, ale na kolenou tě prosím, alespoň mě vyslechni."

Nechtěla jsem ho poslouchat, nechtěla jsem od něj slyšet žádné jeho ,vysvětlení', které bude jistojistě plné lží. Ale když ke mně vykročil tentokrát rychlejšími kroky, takže jsem ho ani nestihla zastavit, dostala jsem znovu strach a hlasivkové vazy se přiškrtily. Nic jsem neřekla, jen jsem vyděšeně zírala, jak se ke mně blíží a mě se dělalo mdlo. Na místě jsem ztuhla, nemohla jsem ani krokem ucouvnout, končetiny jsem najednou měla tak těžké, že nešly zvednout. Nehorázně jsem zalitovala, že jsem si pepřový sprej nechala doma v kabelce.