Láska je potřeba (Louis Tomlinson FF) - Book 2

Kapitola 12. - Nechápavost

Louis

Myslím, že bych se měl přihlásit na terapii zvládání vzteku. Ale i tak by to bylo marné. Před tím hajzlem Ortonem, který mi hýbe žlučí jenom, když ho na krátkou vteřinu zahlédnu, se udržet nedokážu, ani kdybych těch terapií absolvoval stovky. I když mě Lis žádá o to, abych se krotil (a zdůrazňuju, že pro ni bych udělal úplně cokoliv na světě, i to co je nemožné), prostě mi to nešlo. Vztek ve mně neuvěřitelně rychle stoupal, vždy když jsem ho viděl, nebo na něj jen pomyslel a já ho potřeboval nějak vyventilovat. Proto jsem se nedokázal nikdy ovládat.

To že někdo ublížil mojí lásce je pro mě mnohem horší, než kdyby ublížil mě samotnému. Co já? Já bych se z té bolesti nějak otrkal, možná by to trvalo tak dva, tři roky, ale zapomněl bych na to tak rychle, jak to přišlo. S bolestí jako takovou už zkušenosti mám a nikdy jsem se s tím nevyrovnával déle než rok.

Ale Lis? Taková křehká, citlivá, nevinná, andělská bytost, která má srdce ze zlata a pro ty, které miluje, by obětovala kus sebe? Jí ta bolest stále sžírá a to už je to sedm let. Takové trápení si nezaslouží. Ona ne. Pokud někdo ublížil mé dívce, ublížil i mně... a to bolí mnohem víc.

Stále nedokážu pochopit, jak jí někdo mohl v minulosti ublížit... vždyť přece každý, kdo jí má ve svém životě, má neuvěřitelné štěstí, ale to bohužel vidí jen určitá hrstka lidí. Řekl jsem jí to už v prvních měsících našeho přátelství, aby si to pamatovala a byla si toho vědoma, ale byla tak skromná, že to neviděla. Naopak na sobě stále hledala chyby, ale těch bylo opravdu minimum a navíc to byly takové, které má úplně každý člověk. Nikdo není úplně dokonalý, ale... ona byla. Pro mě ano. Je to moje spřízněná duše.

Spřízněná duše... ta přezdívka... proč jsem jí vlastně tak přestal říkat, když jsem poznal, že mezi námi není jen přátelství? No... asi proto, že mi připomíná časy, kdy jsem jí ještě neměl. Byla to pouze přátelská přezdívka.

Ale to přece neznamená, že jí tak nemůžu říkat... ona totiž je moje spřízněná duše. Mohl bych to znovu obnovit.

A co se týká toho kreténa... Lis mu fakt dovolila se s ním stýkat? Po tom, co jí udělal? Po tom, co se k ní choval, jako nejlepší přítel na světě, pak se zfetoval a málem jí znásilnil? Kdyby se tam tenkrát neobjevil Mike, kdo ví, jak by to dopadlo... na Lis by to mělo mnohem větší dopady, než teď... a nedá se říct, že by byly zrovna malé.

Mám být upřímný? Fajn. Nevěřil jsem mu ani slovo. Možná to, že jí ublížil pod vlivem drog, tomu se věřit ještě dalo... ale to ho, do prdele, neomlouvá!

Tak rychle se vyléčit z drogové závislosti přece nejde! Nevěřil jsem mu, že je čistý, a že chodí do protidrogové léčebny. Vypadal prostě jak stará fetka. Sám přece přiznal, že do toho nedávno znovu spadl, takže to může klidně udělat znovu.

Jednu věc mu ale musím uznat – je to výborný herec. Mohl by se tím klidně živit. Vždyť mu uvěřila i Lis... ta Lis, která má problémy s důvěrou, kvůli tomu co jí způsobil!

Nechci jí nechat, aby se s ním stýkala. Nevěřím mu. Strašně se bojím, že jí znovu ublíží a tentokrát ty rány budou nezahojitelné.

Nejradši bych se na celé naše turné vykašlal a zůstal tu s ní. Dohlížel na ni i na něj a zabraňoval tomu, aby jí ublížil. Nemůžu jí zakázat se s ním stýkat, nechci, abych u ní získal pověst majetnického a přílišně ochranářského přítele... i když takový jsem, ale snažím se to moc nedávat najevo. Ale aspoň bych tu pro ni mohl být. To by pro mě bylo víc než dost.