Láska je potřeba (Louis Tomlinson FF) - Book 2

Kapitola 11. - Schůzka

„Mám z toho všeho strašně špatný pocit." svěřil se mi můj přítel po snad milionu přesvědčovacích řečí, abych si to ještě rozmyslela a nedělala unáhlená rozhodnutí. Uklidňovala jsem ho téměř tou samou větou stále dokola: ‚Můžeš se spolehnout na to, že mu nezapomenu, co mi udělal. Jakmile se o něco pokusí, ten kontakt mezi námi ihned přeruším, to se nemusíš bát.'

A byla to pravda. Musela bych být naivka bez zkušeností, abych tomu idiotovi znovu naletěla. Navíc teď, když je moje srdce už navždy zabrané člověkem, který se mnou zachází s respektem, něhou a neuvěřitelnou láskou, které se nikdy od něj nenabažím.

On mi ale na to téměř pokaždé odpověděl: ‚Právě proto, to nemůžu vůbec pochopit. Nemůžeš mu zapomenout, co ti udělal, ale přesto si ho znovu pustíš do života?'

Na to už jsem odpověď nalézt nemohla. Protože měl samozřejmě pravdu a já ji nemohla vyvrátit.

Je pravdou, že jsem si sama říkala, co to do mě vjelo, když jsem se k Ortonovi přiblížila a opravdu mu řekla, že jsem ochotná mu odpustit, i když to bude trvat hodně dlouho. Klidně ho brát i jako kamaráda, ale nemůže čekat, že bude mít mojí důvěru.

V jeho šedých očích jsem v tu chvíli spatřila záblesky naděje a tím mě přesvědčil úplně. Myslím to smrtelně vážně. Kdyby neusiloval o přátelství se mnou, jeho oči by nebyly tak upřímné. Bůh ví proč jsem o tomto byla opravdu přesvědčená.

„Lis, je to výborný herec. Nemusím ho znát dlouho na to, abych si toho všiml. Všechno to na tebe jenom hraje."

Jako by mi zrovna četl myšlenky.

„Kolikrát ti mám ještě zopakovat tu samou mantru?" zeptala jsem se teď už otráveně.

„A kolikrát ti mám já zopakovat, že je tvoje rozhodnutí naprosto nesmyslné a lehkomyslné?" oplatil mi otázku. Podrážděně jsem se na něj podívala.

„Ty mi nevěříš? Je to ten důvod, proč se mi snažíš stále změnit názor?"

Pomyšlení na to, že by ve mně neměl svou důvěru mě neskutečně ranilo. Prošli jsme si už tolika překážkami, které jsme i přes žárlivost, slzy a smutek společně překonali. Ještě před nějakou chvílí jsem byla na sto procent přesvědčená, že mi věří a také mi to každou chvíli dokazoval našimi hlubokými konverzacemi, kdy se mi svěřoval i s těmi nejtemnějšími tajemstvími... protože věděl, že ho nebudu soudit, a že budou všechna jeho tajemství u mě v bezpečí.

A že to někdy byla síla! Louis na rozdíl ode mě nebyl žádné neviňátko.

Nepřestávalo mě udivovat, jak moc jsme my dva vlastně odlišní, ale přesto si rozumíme, a dokonce se i neuvěřitelně přitahujeme. Mezi námi už před skoro pěti lety zahořel láskyplný žár a jak dny, měsíce, a pak i roky postupně ubíhaly, byl stále silnější a vyspěl až v silně hořící táborový oheň, který tkvěl v našich srdcích pro toho druhého.

My dva jsme byly jako dva magnety. Já kladný a Louis záporný. Já byla známá pro mou nevinnost, křehkost a částečně i stydlivost. Byla jsem prostě čistá duše neposkvrněná žádnými skandály, které by mě z minulosti pronásledovaly.

Louis byl pravý opak. Podle toho, co jsem se od něj dozvěděla, byl pěkné kvítko. Teda, ne že by jím občas nebyl i teď... ne nadarmo mu fanoušci říkají Sass master from Doncaster, protože to co někdy vypouštěl ze svých nevymáchaných úst, bylo vážně velkolepé a většinou i k popukání. Ale o tom jeho skandály nejsou... nejvíce mě šokoval, když mi vyprávěl o svém skandálním milostném životě v teenagerských letech.