Láska je potřeba (Louis Tomlinson FF) - Book 2

Kapitola 5. - Jako z noční můry

,,Kdo to je?" zeptala jsem s klepavým hlasem.

Tak nějak v koutě mého mozku jsem doufala, že to je jenom nějaký blbý vtip, že si někdo skryl svoje telefonní číslo a prostě si ze mě vystřelil, ale o tom jsem silně pochybovala. Ten hlas patřil jenom tomu člověku s nejškaredější povahou na světě. Tomu, který mi v šestnácti letech ublížil tak moc, že mě to poznamenalo až doposud. Ale teď už jsem byla šťastná,... až moc šťastná. Do mozku se mi dostalo tak moc endorfinů, které zaplnily celou bolestnou díru škaredých vzpomínek a já na něj doopravdy na chvíli úplně zapomněla.

Ale můj život nemůže být šťastný už ani na další minutu mého života. Nikdy mi prostě to štěstí nemohlo dlouho vydržet. V tomto případě to bylo snad to nejhorší, co se mohlo stát. Endorfiny s uslyšením jeho hlasu okamžitě z toho místa vyprchaly a všechny nepříjemné vzpomínky se mi prodraly na povrch.

Stáhlo se mi hrdlo i žaludek, hlava se mi zamotala a protože se mi šíleně podlamovala kolena, musela jsem se svou levou rukou opřít o zeď.

Nemohla jsem uvěřit tomu, že se ten kretén po takové době ozval. Musel si záměrně nechat moje číslo v mobilu, aby mi později zničil život,... když už jsem byla konečně šťastná.

,,Nedělej, že nevíš, kdo jsem..." On prostě věděl, že se mi tím hnusným činem zaryl do paměti. Navíc to pověděl tak nechutně slizkým hlasem, že jsem ucítila nepříjemné brnění v konečkách prstů. Dělalo se mi nevolno. Začala jsem zhluboka oddechovat, abych nezačala panikařit,... ale neměla jsem k tomu daleko.

,,Kde jsi vzal moje číslo?" To byla dost blbá otázka. Sama jsem si přece domyslela, že si ho musel nechat celou tu dobu uložené.

,,Pořád stejně naivní a hloupá. Myslela sis, že si ho tak lehce smažu z mého telefonu a dozajista na tebe zapomenu?" Věděla jsem to. To už se ale moje nervozita přetvořila v nepřirozený vztek a v těle se mi začala vařit krev.

,,Jak se opovažuješ mi po tom všem ještě volat? Navíc po několika letech, kdy už jsem na tebe začínala zapomínat." Byla jsem neuvěřitelně naštvaná. Vřelo to ve mně jako v rozzuřeném býkovi. Avšak svůj hlas jsem si stále udržovala v tichosti, abych nevzbudila všechny v domě.

,,Zlatíčko, já všem holkám straším v paměti doteď. A tobě budu po celý tvůj život." Rozzuřeně jsem vydechla. Ošila jsem se hned potom, co ze sebe dostal první slovo této věty.

,,Takhle mi říkat nebudeš, jasný? Já už žádný tvoje zlatíčko nejsem a ani nikdy nebudu." Na druhé straně jsem uslyšela hluboký smích, který mě k smrti děsil.

,,Je to proto, že teď chodíš s tou slavnou hvězdičkou z tý buznokapely? Něco mi prozraď... kolik ti museli zaplatit, abys klesla tak hluboko a hrála jeho přítelkyni, aby zakryl svou pravou orientaci?" Tak tímto to úplně dovršil. Moje rozzuřenost už naplnila svůj pohárek a pomalu přetékala. Ještě jsem snesla, když někdo urážel mě, jenom jsem se jim vysmála, ale házet špínu na lidi, které miluju? To už tolerovat nedokážu.

,,Tak hele, ty jeden ubohej idiote, nic ti nedává právo urážet ostatní za něco, co ani sami nejsou, jasný? Neumíš nic jiného, než ubližovat všem, které potkáš. Věř mi, že na tvou úroveň nemůže klesnout vůbec nikdo. Jsi ten nejhorší člověk na světě!" Měla jsem co dělat, abych svůj hlas nezvyšovala. Byla jsem vytočená k nepříčetnosti. Mám pocit, že mi z nosu vycházela pára, která jenom znázorňovala moje rozzuření.

,,Říkám to proto, že ty si zasloužíš mnohem lepší. Viděl jsem tě v televizi. Je teď z tebe slavná celebrita, že? Spravila ses. Je z tebe fakt kus. Normálně jsem začal litovat toho, že jsem tě nazval tlusťoškou. Teď bych si to s tebou rozdal klidně i dobrovolně." Chtělo se mi zvracet. Rozhodla jsem se však jeho poslední větu ignorovat a zeptat se ho na věc, která mi vrtá hlavou už od chvíle, kdy mi zavolal.